Je patek vecer. Sedim u mojeho kamarada Zdenka a kujeme pikle co budem delat
o vikendu. Pocasi by melo bejt primo bajecny a tak posledni rozhodnuti, ze
vsech moznych variant je, ze vemem auto, zajedem k Whistleru a dame si trail,
na kterej nas zadna lanovka ani auto nedostane. Navrhujem nas plan jeste
Patrikovi (chlapek pracujici pro Norco) a jeho pritelce Daniele a ty souhlasej.
Budem na to mit sice celej den, ale je lepsi mit casovou rezervu, kdyby se neco
stalo a tak odjezd planujem na 8hod. Leham si do postele a usinam s prijemnym
pocitem teseni se na neznamo. Rano nakladame kola do dodavky a kluci na me
koukaj soustrastnym pohledem, kdyz tam rvu svyho BigHita s tim, ze na vcerejsi
rady o strmosti a delce kopce pri stoupani bych mel vzit neco lehciho, jsem
rekl, ze to zvladnu a pro jistotu jeste namontoval SPDcka aby mi to do kopce lip
jelo. Cesta utika docela v pohode, z Vancouveru to mame neco malo pres hodinku
a ja porad okukuju kopce kolem a premejslim kudy by to slo vzit dolu. V pul
desaty jsme na malym parkovisti kousek pred Whistlerem, vyndavame nadrzeny kola,
posledni kontrola veci a vyrazime vstric kopcum. Hned od parkoviste jedem podel
brehu reky, kde je udelanej nadhernej trail ze sotoliny, bohuzel porad do kopce.
Kluci i Daniela plny sil vyrazej dopredu a ja smele zaujimam pozici jako
posledni, abych je mohl hnat pekne pred sebou. Zacinam spilat tem dvaceti kilum
co se pode mnou vlnej. Za par minut dojedem k lanovymu mostu, kde probiha prvni
photoshooting a po prekroceni reky opoustime peknou sotolinovou cesticku a
zacina boj s rovnovahou, na sice sirsi, ale dost kamenity ceste. Kazdou chvili
slejzam a musim kus tlacit protoze, je to tak do kopce a po takovejch sutrech ze
proste nemam sanci. Nicmene diky zdvihum obcas prejedu i to co kluci nedaj a
tak sa zacinaj sily vyrovnavat. Timhle tempem pokracujem jeste asi hodinu a pul,
kdyz prijizdime/dotlacujeme na rozcesti. Davame chvili oraz, nejaky piti,
tycka, svliknou prebytecnej dres a musime se rozhodnout. Bud pojedem po ty samy
ceste – coz bude sice delsi, avsak ta prijemnejsi varianta, nebo to vemem
zkratkou, kde posledni asi dva kilometry budem muset tlacit. Neznam to, ale jsem
pro zkratku. Jit v SPDckach neni sice zadna slast ale bude to jen kousek a ta
nudna cesta me zacala uz psychicky ubijet. Vyrazime teda na cestu ke zkratce.
Potkavame nejakyho manika na Speslu, jak to vali a za nim leti dolu, s usmevem
v tlame, jeho pes. Zdravime oba a pokracujem ve ubijejicim stoupani. Z cesty
zmizeli sutry, zato se priostrilo stoupani. Patrik jeste chvili jede, ale
nakonec taky slejza a jako my ostatni, tlaci. Zacinaj me trochu bolet lejtka.
Cupitat v tech XCtretarch nebyla dobra volba, mel jsem vzit platformy, kdo to
ale mohl tusit. Patrik se zastavuje a kdyz k nemu dojdem, tak povida, tak sme
tady. Kouka na hodinky s vejskomerem a podle mapy by to melo bejt tady. Nikoliv
vrchol, ale cesta kolmo vzhuru do lesa – cili, ta zkratka. Parada, rikam si.
Takze ted uz jen ty dva kilaky a budem nahore na hore. Uz taky bylo na case.
Mame za sebou asi tri hodiny stoupani a nejen biky volaj po sjezdu. To co
nasleduje bych popsal jako totalni saigon. Nejdriv jdeme po louce s hodne
vysokou travou, ktera se zacina menit v metr a pul vysoky boruvci (bohuzel bez
boruvek) do kteryho od nekud napadaly stromy. Kola jdou nad hlavu a my lezem
pres padly stromy, balancujem na kladach a kdyz nekomu po oslizly kure ujede
noha, zahuci do boruvci tak, ze ho neni ani videt. Vsude trcej hnusne ulamany a
spicaty klacky a pres to krovi neni videt kam slapem. Po pul hodine se otacim a
s hruzou zjistuju ze mame za sebou tak petset metru od cesty! Pada navrh zkusit
to lesem – tam snad nebude aspon to boruvci. Chvili se jeste trmacime k lesu
a po jeho dosazeni davame pauzu. Skutecne v lese neni tolik boruvci, ale svah
je tu jeste o neco prudsi, takze mistama jde zase kolo na zada a rukou se
pridrzuju svahu pred sebou. Nechapu Danielu. Ma sice pevnaka, ale za celou dobu
ani slovo o unave, poskrabanejch nohach atd. Vidina vrcholu ve me a
v Patrikovi probouzi soutezivyho ducha a tak poslednich par set metru fakt
rveme pres vsecko. Proste boj z poslednich sil o vrchol. Nakonec sme nahore
stejne a davame voraz kochackou do udoli a cekanim na Danileu se Zdenkem. Ctyri
hodiny padesat minut – tot cas stoupani! Kdyz dorazej jeste chvili cekame aby
si oddychly i oni a pomalu se chystame na tu pravem vybojovanou odmenu.
Trail z Cyber pasu, kde za celej rok projede tak dvacet lidi, je ale i pres to
docela patrnej. Sedlovky letej dolu, nasadit chranice. Posledni pohled kolem.
Muzem? Tak jdem na to! Jedu prvni protoze mam zdihovou presilu a navic to chci
mit aspon chvili jen pro sebe. Zacina to slibne, loucka, krasna zelena travicka,
v ni cesticka. Prvni sutry, skok pres ne, esicko a tocka o stoosumdesat a
najednou padak dolu jak prase. Vlitnu tam moc rychle a je mi jasny, ze tohle
neubrzdim podle sklonu svahu jeste dalsich sto metru. Jedu na boha. Zadni kolo
skoro furt ve smyku. Predek jen otukava sutry. Ty kraaaso, to je dost. Cesticka
zataci a na me se uz z dalky smeje strom. To nemuzu vybrat a tak letim mimo
cestu, noha na zem, hazu to na bok, koleno – slide – brzda. WOW! Dobrej
zacatek. Adrenalin sploucha a ja sem vytlemenej. Sbiram to a jdu zpatky na
cesticku. Tak nejak mi dochazi, ze tohle nebude jako u nas v Praze
v Prokopaku. Proste z niceho nic se tu muze objevit cokoli. Cekam na ostatni a
spolecne to pak zase sypem dolu. Prichazej mista prudsi i mirnejsi, trochu
bahna, nejaky preskoky klad, ale porad je to divocina a ted uz v lese.
Dojizdime k mistu kde se cesticka rozdvojuje. Cekam na ostatni a Patrik pak
povida, ze to je jen rozdeleni na lehci a tezsi useky. Jdem se tam nejdriv
podivat a pak davame s Patrikem s trochu starchu, tezsi. Nicmene odjeto –
sjet tak metr po skalce a pd ni propik asi jen metr, ale hned na brzdy, tocka a
mezi stromce. Parada. Takhle pokracujem az do mista kde nejak nechapu kudy se ma
jet dal. Skala tak pet metru. Jasnej drop, akorat mi chybi dopad. Nakonec se
ukaze, ze tohle se musi sesplhat po lane, ktery visi kousek vedle na strome,
takovou uzlabinou. Kdyz jsme vsichi dole Patrik jen poznamenava, ze tohle davaj.
Na moji otazku kdo, povida, no ta stara skola: Richie, Wade.. Znova koukam
nahoru a nejak tomu nerozumim. S breptanim ze tohle je blbost, ze to nejde, ze
je to strasne riskantni sedam na kolo a radsi pokracuju v zabijeni prevyseni.
Postupne opoustime les a projizdime vysokym vresovistem, kde jsou snad destiky
praminku a tak se bahnu ani nejde vyhnout. Jedem asi patnacti centimetrama
hnusu, za nadherneho slunecneho dne, ostatni si tuhle pasaz moc neuzivaj, ale me
to bahno bavi. Dost se to klikati, sem tam dropik tak do metru, ale v tom bahne
je to dost rovnovaha. Dojizdime na cestu. Tady to znam – tohle sme jeli
nahoru. Vim co me ceka a tak to muzu fakt pustit. S patrikem sme zacali zase
zavodit. Nejmensi pastorky nestacej a letime dolu totalni hranu. Chvili prvni
ja, chvili on. Sutry odlitavaj z pod kol a my davame zatacky dle predpisu
o nejrychlejsi trajektorii – od hrany do hrany. Najdenou vidim Pata jak
prebrzduje zatacku, zase moje sance, tak to posilam nad nej. Ale ouha! Bikeri
jedouci nahoru! Pat je bere zprava ja zleva, ani sme nestacili pozdravit. Dal
valime snad jeste s vetsim nasazenim. Zastavujeme az u provazovyho mostu. Oci
nam zarej. Jeden pres druhyho na sebe hulakame i kdyz je kolem ticho, jak kdo
jel tu a tu zatacku a co ty lidi a jak litali sutry a vubec vsecko naraz. Proste
bylo to dost! Po nekolika minutach dojizdi i Daniela se Zdenkem, ktery nam
oznamujou, ze ty bikeri jedouci nahoru byli kluci z RockyMountain XC teamu a
trochu se lekli. Tak se jim prej za nas omluvili, ale prej byli v pohode –
smazili by to prej dolu uplne stejne – no nic stane se. Spolecne pak si
vychutnavame posledni metry podel vody na sotolinovy cesticce. Taaak a sme
u auta. Dve hodiny ctyricet minut sjezdu… Bozi! Davame pivko, co sme si
privezli z domova a seda na nas unava, tak sedame do auta a jedem easy domu.
Koukam z okna a v myslenkach jsem porad tam nekde v lese, na trailu, ve
svobode a totalnim uspokojeni. A tak i vecer usinam, s usmevem na tvari.
Tohle byl ten pravej Freeride!
- andy-
