Proč vůbec psát o Tom, co už určitě mnozí z nás prožili? Protože je mezi námi spoustu těch, kteří To ještě neznají a tak je potřeba je varovat. Mluvím o Té droze. A především o absťáku, který přijde, když Ji nemáte. Na mě dnes však přišel takový absťák, že už jsem to nevydržel. V jednom chladném březnovém ránu jsem To udělal znovu. Vyjel jsem. Již první zacvaknutí do pedálů mi naježilo všechny chlupy a jakmile jsem se do nich poprvé opřel, mé srdce začalo spokojeně bušit! Po těle se mi rozlévalo blaho a před očima se mi objevovaly úžasné výjevy. Žádné plné křižovatky, řinčící přeplněné tramvaje, žádné šedé zdi. Ani nevím jestli mi oči slzely štěstím nebo tím ledový větrem, který se tak usilovně pokoušel přelstít mé membrány. Silnice se pod koly ploužila a vichr přinesl, sníh, kroupy… bylo mi to jedno! Chtěl jsem víc! Chtěl jsem mezi stromy. Sníh se stal ledem, pak vodou a nakonec vlhkostí v mých tretrách. Bylo mi to jedno. Podmáčená cesta je krásná. Ševelí a čvachtá a brzdí mě a dává nažrat mým plášťům, těm nenasytným plášťům, které pomalu přebarvovaly mého Bratra. Kovového bratra. S každým dalším šlápnutím přibývalo slasti. „Myslí si snad ta tající závěj že zastaví můj let? Cha! Pojď na má bedra příteli, já přenesu tě přes tu závěj, přes tu labutí píseň zimy! Pojeď příteli můj, vstříc zimě, vstříc větru a ledu. Pojeď ať jsem šťastný…“ Už přijel jsem, už stojím. Chlad prsty omámil, voda pronikla až k páteři a sůl na obličeji snad ze slz, snad ze silnic je? Znovu jsem to udělal. Nemůžu bez toho žít, jsem závislý…a jsem šťastný. A VY ?
Tenhle článek jsem našel na bikebase.cz a nemohl jsem se s vámi o něj nepodělit.