Tak jsem sundal návleky z bot
Teda vlastně z treter, takové ty neprofukové co se nosí, aby nezábly prsty. No a to jsem si teda dal, to byl teda nápad, byl to můj nápad, teď ležím v horečkách.
Dříve než diagnózu doktorskou jsem si vyslechl diagnózu rodičovskou: „To máš z toho, že nic nejíš, seš hubenej, cpeš se jen zeleninou, ovocem, nic pořádného nezakousneš, atd…“ (rozuměj – v jejich řeči to znamená, že kdo neváží tolik, co chrochtík před porážkou a necpe se pouze bůčkem jakožto jediným uznávaným vitamínem a 0,5kg máslem denně je vadnej).
Už jsem fakt musel ty návleky z těch kopaček sundat, bo slunce sluncovalo, kytky vylezly z hlíny, bikeři začali jezdily s holými koleny a lokty a „barevňák“ (tak se říká megahřišti za našim barákem) je plný holých pupíků a ledvin. Navíc mi je trapně, že jezdím navlečen jak pumpa v zimě. Nu což, je třeba držet krok s nahatou módou! Chrabře sundávám návleky z bot! A to byla ta osudná, ostudná chyba.
Sice mi stále ještě zbyl dlouhý rukáv, dvojitě chráněná kolena, krátkoprsťáky, které vystřídaly rukavky zimní a přestože ostatní proti mně jedou v komplet krátkém (čest pár vyjímkám), tak přesto mi je z kopce a po rovině údolím zima na zátylek, ramena zezadu, atd. a po 2,5h mě zebou i palečky na nožičce. A na druhé taky.
Pak už to mělo rychlý spád:
20.4. Čvrtek – jede se mi divně, zkracuji trasu, předjíždí mě turisti (což není až tak vzácný jev). 21.4. Pátek – horečka 39,8°C posiluji se na duchu, že to nic není: „na frontě sme mali aj dvacaťseděm a jak sme tých bolševikov hnali.“ 22.4. Sobota – 40,3 halucinace, to mám vždy nad 40. Dnes na kolo nejdu. 23.4. Neděle – 39,8 tak dobře, zajdu k doktorce. 24.4. Pondělí ráno – 36,5 jsem pašák, nemusím k doktorce. 24.4. Pondělí večer – 39,5 jsem blb, že jsem nešel k doktorce. 25.4. Úterý – 38,7 doktorka, která je jinak zdravou odpůrkyní antibiotik mi předepisuje širokospektrální ATB něco jako W-Power. Ze závodů nic nebude, grrr. 26.4. Středa a následující dny horečka klesá, stejně jako těžce vydřená jarní forma, „ádié“ závody, bude vám beze mě smutno grrr.
A stav mého „nakakání“ stoupá, protože:
24.4. Pondělí celý den – posilněn paralenem se holedbám, jakýže to byl ode mě prozíravý nápad a ženiální rozhodnutí, že té zimě potvoře a nemocem ujedu 8.5. do tepla, do Dahabu, kam se jezdíme potápět. Vše zaplaceno, věci nachystány, schází už jen tubička opalovacího krémičku. 24.4. Pondělí večer v 20:30 volají kluci z Dahabu, že tam řuchla bomba, a že hned 3krát.
No to ať mi nikdo neříká, že to není všechno schválně grrr. Budu si muset najít nějaký bezpečnější sport, než je kolo, nebo potápko – třeba šachy, nebo jízdu na střeše Pindolína.
Může mi někdo kurňa vysvětlit, proč to ten vylízaný turbanovec dělá? Však už mu píšu dopis: „Milý Bíne Láďo Onane, seš debil, že děláš takové škaredé věci! A v příloze ti posílám fakturu na proplacení zájezdu cos nám pokazil, hňupe.“ A Jurovi Křoví taky píšu: „Proč tam do těch hor házíte furt bomby? Hoďte tam kastl rumu a nafukovací panny s mnoha proklamovanými tělesnými otvory – turbanisti přijdou na jiné myšlenky a bude pokoj.“
A kašlu na oba dva, ať si trhnou. Beztak nakonec pojedu do Dahabu a basta Egypt. A bude-li chtěno, tak vám pak písnu jaké to tam bylo – jenže to bude, ale úplně off-topic bez kola :o)
