bezky - supiny, poradte

Jezdím na normálních běžkách ve stopě i mimo stopu a nedělal bych z toho takové drama.

Pokud je sníh, že se mimo stopu boříš po kolena, tak to prostě mimo stopu nejde a to ani na sněžnicích. Běžky a sněžnice dohromady pobereš, dvoje lyže asi ne.

A šupiny budou ve volném terénu na nic, moc měkký podklad …

Šířka 44/45mm je opravdu jenom do strojové stopy. Ale pokud nemá zakladatel chrtí ambice, tak nějaké běžky se šířkou 51/52 jsou slušně použitelný univerzál. Já používám ve stopě i mimo ni starší Sporten Highlander (letošní model má 54/48/52, svoje lyže nemám teď po ruce). Do strojové stopy se ještě celkem dobře vlezu a ve vyšlapané stopě/mimo stopu/na hřebenech (plotny) paráda. Ve strojové stopě bych samo byl rychlejší na úzkých chrtích běžkách, ale to mne netrápí. BTW ve stopě taky běhám ;) Jak se šupinama a terénem nevím, jezdím vosk.

Myslíš, že by ten nižší model s nanogripem Peltonen Nanogrip Facile mohl vyhovět požadavkům:

• přejít z mírně sportovní na více sportovní jízdu
• nejezdit jen ve strojové stopě, ale i stopě vyjeté pouze lyžaři?Vyjíždění vlastních stop nemám v plánu.

a ještě otázka pod čarou – jak je to s instalací vázání? chtěl bych ho přemontovat z původních běžek. Na lyžích je jen jedna montážní pozice, nebo je pouze doporučená oblast s předozadním pohybem montážních bodů podle preferencí jezdce?

jj, víceméně souhlas, tady v Norsku tvrdí všichni totéž, na jaře šupiny nebo nemazat a bruslit. Já šupiny nemám, nic by mi to nepřineslo, základ je správně připravit skluznici a vybrat odpovídající vosk. Mám tvrdé tvrdé závodní lyže na klasiku, jsou tu všude strojové stopy a 50 % trasy odbruslím.

Na druhou stranu znám lidi, pro které je mazání noční můra. Potom snad ještě v případdě, že se hodně měné podmínky s teplotou nebo místem.

Už se to tu řešilo několikrát. Nejedou jen mizerné šupináče.

Dobré šupináče mají jen mírně horší skluz, ovšem oproti dobré klasice, která je dobře naparafínovaná a dobře namazaný stoupací vosk.

A pak je tu druhá věc, šupináče musí být zvolené přesně na váhu. Pokud nejsou, tak je to předem zabité.

Loni co jsem více jezdil na Silberhütte, tak pěkné srovnání s velkým počtem jiných běžkařů.

A ve sjezdech jsem až na ojedinělé vyjímky všechny dojížděl a předjížděl a přitom jsem dost lehká váha.

Skoro všichni přitom měli právě klasiku bez šupinek a já slušné šupinky.

Samozřejmě netuším jak se o svoje běžky starali a spousta z nich pravděpodobně neměla naparafínováno.

Nejlevnější klasiku jsem jezdil více let. Ty šupináče co mám mají skluz naopak o třídu lepší. Abych měl lepší skluz na klasice, musel bych také pořídit nějaké lepší.

Nevýhody šupináčů vidím dvě:

• stejně se musí parafínovat, takže to neřeší úplně to, že nemusíšnic řešit
• lehké zasekávání na větších hupech ve sjezdech (větších výškou akratších), kde se dostane šupina ke kontaktu s povrchem ve chvíli kdy tonení žádoucí

Proto letos zkouším ten nanogrip. Skluz by měl být dle testů o chlup lepší než mám na současných šupináčích, odraz srovnatelný. A odpadne konečně i to parafínování.

Když jsi tak nadšený Sporten Sprint, tak to jsi musel mít nehoráznou šunku se šupinou. Sprinty mají hodně špatnou skluznici a skluzné plochy po 15km (průměr, záleží na podmínkách) jsou suché, takže pak nejedou vůbec.

koukám že odkaz jaksi nefunguje,tak jsem to sem zkopčil:

Skiindex.cz > Dejte šanci vrčákům!

Co když na vás čeká jedno překvapivé zjištění, které se může změnit v doživotní lásku?

Dejte šanci vrčákům!

Víte, jaký je největší deficit dnešních „šupináčů“, tedy běžeckých lyží s protiskluzem? Nedostává se jim žádný respekt! Schválně – dokonce i teď, jak čtete tyto řádky, patříte-li k početné skupině aktivních běžkařů libovolné úrovně, která se k vyzkoušení tohoto typu lyží ještě „nesnížila“, pravděpodobně vás napadá, že toto téma není pro vás, a možná se dokonce chystáte tenhle článek přeskočit. Projevte si laskavost, a vydržte ještě chvilku číst. Chci vás přesvědčit, že dnešní protiskluzové lyže ani náhodou nejsou tím, čím byly šupináče někdy zpřed deseti, patnácti let, kdy u mnohých získaly své špatné jméno, které na nich neprávem lpí dodnes.

Pokud jsem vás právě popsal, rozumím vám – donedávna jsem byl jedním z vás. Dlouhé roky jsem při pouhé zmínce o nich dopředu ohrnoval nos – na nohy sportovců, jako jsem já, přeci takové lyže nepatří. Potom mě, jako řadu dalších kolem sebe, začal vlastním příkladem přesvědčovat lyžař a kamarád Míra Tesař – který už má svůj věk a moudrost na to, aby věděl, co je dobré. Zabralo mu to pár sezón, ale dostal i mě. Už rozhodnut si takové lyže pořídit, narazil jsem na nečekaný problém – nemohl jsem se k nim dostat. Ne, že by nikde šupináče nevedli; nechtěli mi je ale paradoxně prodat. V race centru, kde nakupuji, udělali všechno proto, aby mi je rozmluvili jako zbytečnost a víceméně mě názorově utvrdili ve svých starých předsudcích. Nakonec, servis lyží a prodej vosků je tím, co je primárně živí. Samozřejmě byli úspěšní: z obchodu jsem vycházel bez šupináčů, zato s novým hladkým párem, kompletní řadou stoupacích vosků a servisního náčiní.

Trvalo mi to jeden další rok, než jsem se nenechal odbýt a jeden pár si ještě před zimou na vyzkoušenou pořídil. Brzy nato uhodil listopad, a v našem domovském areálu na uvítanou nasněžilo na holý podklad dobrých třicet čísel prašanu. Připravili jsme skútr, zapojili stopovač, zvedli jej a vyjeli na první pěchování sezóny. Já vyrazil za skútrem asistovat, cokoli by bylo potřeba – na nových šupináčích. Pamatuju se na tu situaci dodnes a myslím si, že ji nikdy nezapomenu – v ten moment jsem zažil jeden z největších šoků svého běžkařského života.

Stoupnul jsem do lyží, zapnul je, a pohlédl na v dálce v dlouhém mírném stoupání mizející skútr. Upřímně – byl jsem připravený na naprosto cokoli. Věděl jsem, že na hladkých lyžích, sebelíp namazaných, by mi to v tomto měkkém a nekonzistentním (chvíli sypkém prachovém a kousek dál zase už od teplé země mokrajícím a lepivém) sněhu ustřelovalo, lepilo, drhlo a cokoli mezi tím. Ze zatažené oblohy mezitím začalo znovu vydatně sypat. Vyrazil jsem a okamžitě dostal bezpečný, pevný odraz a zároveň i hladký skluz. Brzy jsem přestal věšet váhu do holí a opatrné, citlivé první odrazy vystřídaly agresivní, mohutné kopy a přehnaně dlouhý kluzný krok. Během okamžiku jsem v táhlém stoupání začal testovat, z čeho všeho mi lyže dovolí se odrazit. Každý běžkař cítí, když má namazáno na jistotu. Co já však měl pod nohama, byly pomyslné hřebíky. Prožíval jsem neskutečnou eufórii. Přiznám se, že v duchu si při úžasném lyžování zakřičím častokrát, teď jsem však v té bílé tmě roztržené peřiny v návalu klukovské radosti spontánně hulákal, co mi plíce stačily. Nepamutuju se, kdy předtím ani potom bych něco takého dělal.

Od pásů k zářezům

Technologie protiskluzových lyží urazila během své více než třicetileté historie pozoruhodný kus cesty. V sedmdesátých letech se nejprve začalo experimentovat se stoupacími mohairovými pásy (na keratin bohatá jemná srst angorských koz, jejíž v jednom směru rostlé sestříhané chlupy dovolily lyži jízdu vpřed, ale nepustily ji směrem dozadu). Pásy se navlékaly na špičku lyže a po celé délce se přilepily ke skluznici speciální adhezí. Ačkoli byla tato technologie určena zejména pro skialpinismus, dostala se i do vrcholového běžeckého lyžování. Přinesl ji tam světově proslulý běžkařský inovátor, Američan Bill Koch, který mimochodem první našel odvahu odjet závod SP na holých, nemazaných lyžích technikou tehdy nazývanou Sittonenův krok – v roce 1982 díky ní vyhrál Světový pohár a přinutil i ostatní svět začít jednostranné bruslení používat. O několik let předtím, v roce 1976 na olympiádě v Innsbrucku, povzbuzen svým historickým úspěchem (stříbro na 30km trati, první a dodnes jediný americký olympijský medailista), odběhl na mohairových skluznicích svůj třetí úsek štafetového závodu na 4×10 km.

V ranných letech se výrobci protiskluzových lyží soustředili zejména na dosažení jistého odrazu s tím, že rychlost jízdy zůstávala sekundárním, málo ovlivnitelným faktorem, zejména vinou tehdy (z dnešního pohledu) nepříliš technologicky dokonalých materiálů skluznic. Proto se protiskluz využíval zejména u nejnižších, turistických modelů; nejčastěji v podobě jednoduchých pilovitých zářezů přes celou šíři lyže, anebo jednoduše frézovaných pravidelných plošek připomínajících strukturu rybích šupin. Podobnými atributy, tedy jistým odrazem a nijak ohromující rychlostí ve skluzu se vyznačují nejnižší modely protiskluzových běžek i v současnosti. Zde však jejich limitovaná skluznost není chápána jako nedostatek, nýbrž pro určenou uživatelskou skupinu (začátečníci, lyžaři s nevzvládnutou technikou) jako žádoucí vlastnost a chtěný bezpečnostní prvek coby efektivní omezovač nadměrné rychlosti.

Kde se však oproti pionýrským počátkům skutečně pohly ledy, je segment sportovních a závodních protiskluzových modelů. Nové materiály skluznic, konstrukční technologie jáder lyží a zejména neustálé optimalizování tvarů i ploch vlastních protiskluzových struktur dostaly tuto kategorií běžek do nejvyšších kvalitativních pater; tyto lyže nabízejí relativně garantovaný odraz a skluz blížící se ideálně namazaným hladkým modelům. Nejlepším důkazem toho je fakt, že protiskluzové lyže jsou poměrně častou volbou elitních závodníků, když uhodí počasí a sněhové podmínky, při kterých tyto lyže doslova excelují – tedy teploty kolem nuly se spoustou plusových a mínusových přechodů a nový sníh.

S (téměř) vším si poradí

Závodníky jsem ale v tomto článku zmiňovat nechtěl, a už nebudu – ti nakonec mají nejmíň motivace tyto lyže používat, jelikož jejich dominantním hlediskem je absolutní rychlost jízdy. Ambicí článku je oslovit všechny ostatní, kteří nezávodí (alespoň ne s těmito lyžemi na nohou), ale hledají vysoký jízní komfort bez kompromisů a za téměř všech sněhových podmínek. Kteří třeba ocení, že lyže se jim v průběhu dlouhého výjezdu neojedou, a oni nebudou muset za jízdy přimazávat nebo přemazávat. Každý dobře víme, jak „příjemný“ takový úkon v terénu je – obzvláště v případě aplikace klistrů anebo teplých, měkkých vosků. Odstranit námrazky ze skluznice, na ještě mokrou se snažit vosk aplikovat, nanesené hrudky vosku rozetřít pěkně dlaní – na té se vosku často líbí víc než na studené skluznici. Běda, jestli vám potom zůstane sebemenší zbytek mázy někde na ruce – v rukavici za jízdy se pěkně zahřeje a pak už své lepkavé stopy zanechává všude, na co cestou sáhnete – obvykle zipy u oděvů, madlo dveří vozu, volant, řadící páka (dobře vám tak – neměli jste roztírat pravou), madlo garážových vrat, chlupy domácího mazla, pár dveřních klik v domě, koupelnová vodovodní baterie. Upřímně – pokud by neexistovala žádná jiná výhoda protiskluzových lyží, pak už jen to, že mě (od jisté doby) ušetřují výše popsaného, mi stojí za to je milovat.

Ale ony (další výhody) existují. Vzpomeňte například, kdy naposledy jste se na namazaných lyžích trápili na zrádných přechodech slunce a stínu, kdy rychlý skluz vystřídala taková brzda, že jste málem přepadli na bradu… Protiskluzové lyže si z takových přechodů dělají doslova legraci – rozdíly mezi teplými a studenými úseky velmi výrazně smazávají, v odrazu i ve skluzu. I když budete mít optimálně namazané hladké lyže pro jeden výchozí typ sněhu, v případě odlišných podmínek jinde na trati (přechody slunce/stín, úseky s napadaným jehličím, změna teploty v čase) pojedete na nevhodné máze. Protiskluzy vám přitom po celou dobu jízdy nabídnou konstantní komfort skluzu i odrazu.

Nejméně výkonné bývají protiskluzy pouze v totálně ledové stopě – v ní se jejich struktura při odrazu nemá příliš o co opřít, o co se zaseknout. Přesto i za těchto okolností osobně preferuji protiskluzy před pravděpodobně složitou, pracnou a vůbec ne jistou klistrovou alchymií, zvlášť očekávám-li proměnlivé podmínky v jiných pasážích trati. Například pouzá trocha námrazy z větví spadaná do ledové stopy okamžitě umožní odraz jak z pohádky. Čímž se nepřímo dostávám ke zřejmě nejhmatatelnější výhodě protiskluzových lyží: přijedete k tratím, neřešíte aplikaci stoupací mázy před a odstranění jejích zbytků po jízdě, pouze lyže vyndáte na sníh a po příjezdu je zase uklidíte. Žádná časová prodleva, žádné dilema co namazat, nechat vymrznout, vyzkoušet, přemazat a dokola; manipulujete vždy s čistými lyžemi.

Mazat se musí

Ačkoli se těmto lyžím výrobci i obchodníky říká nowax či waxless, tedy „nemazací“, záměrně tento název nikde v textu nepoužívám, jelikož je zavádějící a nepravdivý. Protiskluzové lyže se samozřejmě mazat musí – skluzovým voskem – a to stejně pečlivě, jako lyže bruslařské nebo skluzné plochy lyží klasických. Pouze tak z nich dostanete jejich opravdový potenciál. Já osobně zažehluji parafín do skluzných ploch před každým použitím. Protiskluzovou zónu ošetřujim opět před každou jízdou tekutým parafínem s tím, že jednou za čas i tuto zónu opakovaně napustím měkkým tuhým parafínem, opatrně zažehlím a za tepla stírám. Poslední zbytky parafínu nakonec dostanu ven kartáči. Nemazaná protiskluzová komora nejenže by dobře nejela, ale namrzal by na ní sníh, což by významně zhoršilo její odrazové schopnosti. Po každé jízdě, zejména na jarních, špinavých snězích je potřeba lyže pečlivě vyčistit, zvlášť v protiskluzové struktuře zůstává spousta nečistot z vosků jiných lyží, ale i organických (čímž zdravím všechny lyžující pejskaře).

Od průkopnických vroubkovaných či šupinatých lyží, kdy základem struktury je jednoduchý, buďto vnořený negativní či vyvýšený pozitivní prvek, se jejich novodobé verze čím dál víc vzdalují. Platí to zejména u sportovních a závodních modelů, u kterých jsou použity sofistikované technologie formování protiskluzových struktur. Nejvyšší, striktně závodní řada, přes běžnou obchodní síť prakticky nedostupná, pak používá běžným okem téměř nerozpoznatelné mikrostruktury, které se upravují pomocí skelného papíru a speciálního chemického nánosu.

Protiskluzovým lyžím je vlastní charakteristický zvukový doprovod, způsobený kontaktem hrubé stoupací části skluznice se sněhem. Čím tvrdší povrch a/nebo hrubší protiskluzová struktura, tím zřetelnější zvuk. Někdo tvrdí, že takové lyže „hlučí“, romatičtějším uším lyže „zpívají“. Použijeme-li neutrální kompromis, lyže při jízdě po tvrdém charakteristicky „vrčí“ – odtud jejich roztomilá přezdívka.

Silná světová pětka

Jakkoli má protiskluzové modely ve své nabídce až na výjimky každá značka, existuje silná pětice světových výrobců, která tomuto segmentu dominuje. Patří do ní (v abecedním pořadí) Atomic, Fischer, Karhu, Madshus a Salomon. Jsa do tohoto typu lyží nekriticky zamilován (což neskrývám a lze to bezpochyby vyčíst z kontextu tohoto psaní), v průběhu posledních let jsem otestoval anebo si pořídil snad každou novinku od těchto firem. Dospěl jsem do stavu, kdy s výjimkou opravdu labužnických sněhových podmínek, kdy nenamazat si hladké lyže by byl hřích (tedy mráz, prašánek, zelená a modrá máza) vyjíždím do klasických stop neustále na protiskluzech. Netvrdím a ani si nemyslím, že je to správné. Kupodivu si to nemyslí ani můj obchodník. Přesto si nemůžu pomoci. Následuje můj stručný subjektivní souhrn zkušeností a pocitů z praktického ježdění zmíněných značek.

Atomic & Salomon

Abeceda tomu chce, že začínám dle mého názoru aktuálně nejvýkonnějším produktem protiskluzového segmentu současnosti – novou technologií G2, neboli Grip & Glide, kterou vyvinul Atomic a adoptovala ji na své lyže i firma Salomon poté, co byla v roce 2005 koupena finským Amer Sportem, do jehož portfolia patří krom jiných značek i Atomic. Mimochodem, právě tato transakce (respektive přechod Atomicu z vázání NNN na nyní „rodinný“ SNS Salomon) stála za odvetnou rošádou značky Fischer opačným směrem, tedy z SNS na NNN. Ale to jsem odbočil. Zatímco tradiční šupiny bývají frézovány rovným „řezem“, inovativní systém G2 používá ve tvaru háčku ohnutý průřez šupiny, čímž se prodlužuje její skluzná ploška a zároveň zostřuje odrazová hrana šupiny. Ve výsledku má lyže dostat silnější odraz a delší skluz, to vše za sníženého, téměř minimálního „vrčení“. Mohu osobně potvrdit, že je tomu přesně tak. Když jsem poprvé spatřil velkorysé celostránkové inzeráty na G2 systém, chápal jsem to jen jako další marketingovou bublinu v řadě. Po pořízení si G2 páru jsem hned po prvním lyžování věděl, že tato reklama mluvila pravdu. Atomic disponuje vedle G2 ještě svou vlastní Multi-Grip technologií, která se však používá výlučně do v běžné síti neprodejných World Cup modelů.

Fischer

Fischerem vyvinutá a léty dále zdokonalovaná technologie negativně frézovaných korunek „Crown“ je naprostou protiskluzovou klasikou, v branži zdaleka komerčně nejúspěšnější (Fischer má velmi silný protiskluzový odbyt na americkém trhu, kde 85% všech jeho prodaných lyží jsou šupinové, a pokud bychom nepočítali lyže závodní, šupináče tam tvoří 95% prodávané produkce. K neuvěření!). Fischerovy lyže Crown miluji hned po G2 nejvíc a jezdím hned na několika modelech; všechny se vyznačují zejména extrémně jistým odrazem. Používají proměnlivou agresivitu multinásobně posunutých minikorunek (nejvíce jich je pod botou, kde jsou nově doplněny o odrazové mikro schůdky, směrem od středu hustota korunek ubývá), na tvrdém sněhu z nich často cítím uprostřed skluzu až jakési zabrnění v chodidle, jak se struktura připomíná. Čím vyšší model, tím kratší protiskluzová komora. Fischerův Crown je ověřená klasika, tady jednoduše nemůžete chybit.

Karhu

Finský průkopník na poli protiskluzových lyží, firma má již od osmdesátých let patentovanou NoWax skluznici; tento produkt se stal synonymem pro celé odvětví podobně jako Jeep, Lux(ování) nebo Xerox(ování). Značka se koncentruje v současné době převážně na široké backcountry, turistické a fitness lyže; téměř všechny modely opatřuje šupinami ve svém charakteristickém rybím tvaru. Obchodně se prosazuje zejména v Americe, kde prodává pod značkou Trak a je zde proslulá s už asi patnáct let zavedenou skluznicí Omnitrak s kovovými hranami. Měl jsem je na nohou před lety v albertské backcountry divočině: široké, stabilní, bezpečně stoupající, díky hranám skvěle ovladatelné ve sjezdu. Na takto široké lyže je potřeba obout adekvátně robusní botu, lehká sportovní/závodní obuv takto masivní lyži nezvládá.

Madshus

Norskému výrobci s více než stoletou tradicí se zjevně obchodně daří – dokládá to jeho stále se rozšiřující sortiment modelů nejen lyží, ale i existence kompletní řady produktů – tedy vlastních holí, bot i vázání, vše v nekompromisní kvalitě. Madshus nezanedbává ani segment protiskluzových běžek, na něž aplikuje hned tři technologické systémy. Dva jsou okrajové: téměř 30 let starý základní Multigrip s jednoduchými negativními šupinami je použit v nejlevnějších rekreačních a dětských modelech. Na druhém konci spektra je pro výlučně vrcholový sport určená drahá mikrostruktura Zero-degree, aplikovaná do high-endových Hypersonic a Nanosonic modelů. Nejběžněji používanou protiskluzovou strukturou je relativně nový Multigrip Vario (MGV), pozitivní (vystouplá) struktura o nepravidelném, variabilním tvaru, úhlu, hustotě i hloubce jednotlivých plošek. Tuto zcela unikátní skluznici navrhl pro značku pracující známý norský exzávodník Gunnar Bjertnaes, který v osmdesátých letech jako první v běžkařské branži použil černé skluznice. Technologie MGV je použita na téměř celé modelové produkci Madshusu. Testoval jsem ji na půjčeném závodním modelu Ultrasonic a dojel potěšen, nezklamán. Madshus zkrátka umí dělat lyže, to není žádná novina.

Jděte do nich!

Dnešní šupináče ve stručnosti? Předně nenahraditelný nástroj pro backcountry turistiku. Pak požehnání pro nováčky, kteří neví, jak a co namazat – tyto lyže v nich nejspíš zapálí lásku ke sportu. A pohodoví běžkařští labužníci, sportovci i závodníci: toto je vaše instantní lyže, kterou jen vyndáte a za jakýchkoli podmínek vám vždy velmi dobře pojede, i když možná ne ideálně. O to ale při tréninku či vyjížďce nejde. O dobrý pocit a spokojenost ale ano. A to vám tyhle lyže dají. Na vás všechny, kteří jste je ještě nezkusili, čeká úžasný objev. Eufórie. Na některé možná i spontánní křik do bílé tmy. Závidím vám.

Tom

Kupoval jsem je manželce, pro kterou to byly její první běžky.

Půjčil jsem si je asi dvakrát na bruslení, přišly mě docela pomalý na to, že měly stejně nažehleno jak ty moje. Ve stopě jí to jede celkem hezky. Výdrž se dá těžko soudit po třech letech, zas tak často na hory se nedostanem, zatím ok. Za danou cenu to byl asi nejlepší kup univerzálních lyží.

kombi lyže si nekupuj. Když si vybereš tak, aby to bylo vhodné na klasiku, nebudeš moc na nich pořádně bruslit a obráceně.

Rozdíl je jak v tvrdosti, tak v délce.

A nesmíš zapomínat na to, že jakmile zažehlíš skluzný parafín (skate) na komoru, tak pak tak bude blbě držet stoupací vosk (klasika). Nelze pak lyži čistit voskem za tepla a musíš používat při změně technik smývač, navíc ideálně smirek na zdrsnění komory.

šupiny z úhoře… nebo žraloka…