Když mám čas, ráno sednu na své zánovní kolo o neznámé hmotnosti a vyrazím do blízkých luk a hájů. Je mi vcelku jedno v kolik hodin se vrátím, kolik kilometrů ujedu (mé kolo donedávna nebylo vybaveno tachometrem a kdyby mi ho známý nekoupil, dodnes bych jej neměl). Prostě si jen jedu lesíkem, poslouchám šum listí, zpěv ptáků. Občas potkám cyklistu jedoucího s kopce dolů, automaticky kývnu hlavou a naprázdno pootevřu hubu. Nemrzí mne, že nedostanu odpověď, přičítám to pouze faktu, že mám na sobě otrhané, jednobarevné, bavlněné triko. Na kopečku se pak já a moje zakoupená kofola kocháme krásným výhledem po okolní krajině. Pokud se ještě nestmívá, výlet si prodlužuji o další destinace vyčtené z blízkého rozcestníku. Ke konci dne sjíždím s kopečku do údolí, je mi pouze líto, že míjím spoustu pestrobarevných odpadků od různých energetických substancí. Doma pak sním o výletu, kdy nepotkám žádnou lidskou duši.