Maratone dles Dolomites 2014

no já byl tou klednrou, kterou jsme měli týden předem hodně zaskočenej, příští rok nás nevybrali, takže hodně štěstí a mě jen může mrzet, že jsem nemoh jet víc zepředu.

Nikoliv. „Connaisseurs“

Pak se to celé dá do pohybu, na hlavní směrem Alta Badia to kupodivu celkem jede, ale hlavně je prostor mezi lidmi, tak sice zatím úplně nedrtím, ale prosmýkávám se mezírkami neustále dopředu. Zatáčka a vím, že tady začíná prudší pasáž, vjíždím do ní euforicky, tu navíc podpoří povzbuzující Ema z chodníku, zkrátka nic mě nemůže zastavit..až..až na ten neskutečný špunt hned v první serpentýně. Peklo. Zkouším to ze strany na stranu, všichni kolem sesedávají, já se snažím track standy a krátkými akceleracemi se protahovat vpřed, ale po chvíli mi dochází, že to nikam nevede. Trocha soustředění, abych se uklidnil a smířil se s tím, že se tady prostě holt seknu a už teď jsem rád za rozhodnutí, že na Garminu nechám celý závod jen výškový profil, abych viděl, v jaké části kopce jsem. Díky tomu mě nestresuje čas, rychlost a hlavně tep. V podstatě celé Campolongo tedy parkovačka, času to stálo moře, jakmile se kopec překlopí, trochu zalehnu a nechávám to jet. A až mě zaskočilo, jak tady lidi neumí jezdit, neustále visí na brzdách, i když není žádný důvod, vzduch je plný tupého drhnutí, kvílení a pachu pálených špalků na karbon ráfcích, nechápu. Tak projíždím jak koule mezi statickými kuželkami, sjezd je ale celkem krátký a je tu Pordoi.

Už se neštěstí nezastavuje, ale celé se to táhne přes celou šířku silnice. Žádné přirozené uspořádání jako na Soldenu, kdy vpravo se couvá, uprostřed jede stádo a vlevo se stoupá rychleji. Takže nadivoko, kde se otevře skulinka, rychle tam. Propracovávám se stále dopředu, nejde ale vytěžit z příjemné pravidelnosti Pordoie, jsou to neustálé změny tempa, to mě moc netěší. Tak se bojím, jak na tom budu se silami dál, ale panuje naprosté azůrko, tak si to vychutnávám. Překvapivě rychle mi ale mizí zásoby v bidonech, plán odjet první rundu s tím, co jsem měl nabráno, bude asi nereálný. Na Pordoi poprvé sleduji, jak se tečka, udávající současnou pozici, posunuje po celém profilu kopce nahoru, příjemněji to tak utíká, ke konci trochu přišlápnu, návleky zpět na paže, dopnout vestičku a zase kličkovaná mezi figurkami.

Z téhle strany je Pordoi krátké, za chvíli to nahulákám do začínající stojky, naštěstí nemusím ještě stavět na první občerstvovačce, tak po pár stech metrech poprvé rychle vypustit přebytečné tekutiny a zase zpět mezi nekonečný had, ve kterém letos mezi Italy už nevládne růžová, kdo chce být in, musí nasadit jedině yellow fluo a mít kérku. A jak mi tedy Sella neseděla při rozjetí z druhé strany, nesedí mi ani z této, nějak se na ní trápím, neutíká to. Sice víceméně pořád předjíždím, ale teda bída. Aspoň ty holky se zelenými čísly už nemají přes 110kg jako zezačátku. Výhledy nahoře jsou nádherné, ale opět jen dopnout hadry a hurá dolů. Vím, že první část bude celkem hnusně rozpraskaný asfalt a pořádně mi zatrne až v zadku, když po pár zatáčkách leží nějaký chudák fixovaný, než ho naloží do vrtulníku, na asfaltu velké krvavé fleky, uf. Je mi z toho všelijak, o to víc se snažím soustředit a opravdu vnímat a předvídat všechny, kolem kterých kulím.

Gardena začíná ve stínu, kde je celkem kosa, překvapivě, najednou se začíná zlehka zatahovat, tak aspoň není vedro. Občerstvovačkou už ale nemůžu pohrdnout, bidony jsou prakticky vypité. Dolít vodu, jonťák, rychle kopnout kelímek coly a jede se dál. Opět dojíždím Čecha se zeleným číslem, nevypadá, že by si to extra užíval a potvrdí mi, že na kratších trasách jsou časové limity výrazně přátelštější. Tak tahle logika mi uniká, ale co už.

Z Gardeny letem světem do Corvary, nějak si v té rychlosti nevšimnu včas pumpy, kde bych si měl odložit k Emě oblečení, vracet se mi nechce, tak frčím samospádem do prvního průjezdu cílovým prostorem.

Druhý výjezd na Campolongo už je výrazně volnější, ale teda že bych byl nějak čerstvý, to ne. Někde v polovině, kde je ještě prudká pasáž, mi dokonce na chvíli ujíždí italský kmet, stařík bude vážit 30kg i s kolem, helmou a tretrama, sluncem osmahlé tenounké tyčky, mně to moc nechutná, tak výkon na kilo má lepší. Pak se to trochu narovná, dostávám se zpět do rytmu, dokonce se tady nechává prostor vlevo, tak to začínám zase plynule předjíždět. Překvapeně kolem pozoruji ještě dost holek se solidní nadváhou, je vidět, že jsou vyježděné, ale rozměry pozadí monstrózní. Nahoře občerstvovačka, tak housku tam, doplnit flašky, dva kelímky coly, dvě půlky banánu, trochu protáhnout nohy a hurá vstříc tomu nejlepšímu!

Ve šlapavém sjezdíku z Arraby to nijak extra netlačím, tady už není technika, tak místo dalšího předjíždění se spíš snažím pošetřit a nechat protočit nohy. Colle Santa Lucia je taková tříkilometrová srandička, ale po té delší pasáži, kde to byl stálý cvrkot, najednou pocitově vyhazuju ručku, tak trochu klesám na mysli. Nicméně kolem mě jedou lidi ještě pomaleji a na obličejích mají pěkně ztuhlé škrabošky, tak to beru jako normál a jedu si svoje. Otevírám pytlík želé energy bombónů s kofeinem, trumf připravený na největší radost dne. Ochutnávám první a teda zlo, odporně sladký, že to skoro nejde rozžvýkat a polknout, hnus fialovej, ale co, hlavně, že tam je kofein! :) Nahoře zase kelímek coly, dolít vodu a pro osvěžení a změnu z těch tlamolepů půlku pomeranče. Jak si otřu potřísněnou pusu, zafunguje to zároveň jako příjemný parfém na potítko rukavic :) Krátký sjezdík a je to tu..

Prásk. Naprostý parking. Tak tohle je zlo. Prvních pár desítek metrů Giau jsou hned zeď a já vím, že teď to nebude jinak až nahoru. Zle mě táhne levé koleno, to není dobré tohle, to vůbec není dobré. Co je platné, že kolem o něco ubylo žlutých čísel, holky skoro zmizely a přibyly zelené. Teď zas všechno ztratím. Trápím se, tak si říkám, že si holt na chvíli zastavím. Ale ne, víš co, prostě ještě chvilku jeď, uvidíš, třeba se to rozjede, vedu vnitřní boj. A podívejme, jede se mi sice stále stejně hrozně, ale nejen, že mě zezadu žádné vlny nepředjíždějí, naopak se pomalinku drápu přes ty přede mnou! Psýché je mocná, i když je to rachota, najednou je nová chuť, koleno naštěstí o něco povoluje (asi zabírá první růžová kulička poslední záchrany), ono to přeci jen půjde!

První dva tři kiláčky byl tedy očistec, pak se rozjíždím, dávám tam další dva bombonky, dovolím si zastavit, gentlemansky zvednout a dovézt brýle holčeně, které spadly, sundavám rukavice a nějak si zvykám na lepivé dusno, spojené se sílícím pachem všech okolo. Když občas mrknu po očku na Garmin, moje malá kulička utěšeně šplhá po té zdi nahoru, tak vlastně všechno dobrý. Kolem mě je spousta anglánů, s jedním z nich se dávám do řeči, viditelně mu společnost zvedla morál, tak si povídáme (ještě že nevidím tepy, po dojetí se ukážou čísla jen pár tepů pod hranou ANP skoro v každém kopci, hlavně ale tady na Giau) a plynule předjíždíme nekončící lidský dav. Já si to dávám vždy vnějškem toček, tak mi vnitřkem poodjede, ale já si roztočím nohy a za chvíli jsem u něj zpátky. Najednou to celkem i začíná ubíhat, ve dvou třetinách vysosnu rozžhavený gelíček, opravdová lahůdka! Preventivně ještě druhý ibu na koleno, aby se to neozvalo zas. Anglán se najednou netváří nijak nadšeně, už nějaký čas nic nepovídá, jen maximálně přitakává, po jedné ze serpošek mi jde do háku a já tuším, že jsem přišel o druha ve zbrani. Za pár desítek metrů po něm není vidu ani slechu. Závěr se ale ještě táhne, dole jsem koukal, že bude celkem 29 označených tornanti, když do jedné z nich přijíždím, koukám: „A hele, točka 23, to je fajn, to už mi zbývá jen..jen..poč­kej..bylo jich 29 celkem. Teď byla číslo 23. Takže zbývá…no..počkej, to není tak těžký..soustřeď se. 29 mínus 23. Nespěchej na sebe, v klidu..do kelu, kolik to je? Tak že bych to zkusil jinak? 30 mínus pět je 25…ne, to mi taky nepomůže. Hele tak si to zjednoduš. Devět mínus tři. To už je lehký, to dáš. V klidu, nestresuj, dej si čas..devět mínus tři..hele víš co, prostě už jen pár, za chvíli jsi nahoře..“ Tož zhruba asi toliko k mému intelektuálnímu rozpoložení v danou chvíli :) Přeci jen, za sebou už pár hodin práce, jen Giau nakonec bude poctivá hodina rubačky a nějaké dvě minuty k tomu. Tedy, včetně občerstvovačky, několik kelímlů coly, banán, opět se osvědčeně osvěžit pomerančem a hurá dolů.

Najednou jsem velice rád, že jsem nestihl odložit žádné oblečení, natažené rukávy, všechno zapnuté, kam to jde, ale stejně klepu kosičku, tak si ve sjezdu přišlapuju, abych úplně neztuhnul. Nicméně nájezd do Falzarega je opět děs, je to vysloveně jezdivý kopec s příjemnými procenty, ale stejně mám pocit, že mám vyhozenou ručku i padák, navíc mě najednou píchá v boku. Skvělé. O to víc mě ale překvapuje, že zástupem už dost vyšvihle vypadajících silničářů nadále plynule stoupám. Píchání v boku navíc po chvíli odezní, tak můžu trochu přišlápnout, jakmile to jen trochu jde, velkou tam, ostatní to pižlaj na malou, takže najednou jedu kolem rozdílem třídy. Žluté číslo najednou aby pohledal, drtivá většina jsou už nejen zelené, ale mydlím to vzhůru čím dál častěji kolem modrých čísel a na zádech mi rostou křídla. Sice se snažím trochu krotit, abych se nevystřílel ještě kus od cíle, ale je to těžké. Jede se mi famózně, sem tam někdo na chvíli zkouší hákovat, ale po chvíli mizí, zezadu mě nikdo nebere, najednou to je jako ve sjezdu a já bych ten kopec mohl snad přelétnout. Mno, ke konci se to trochu postaví a tam mi elánu ubyde, tak na poslední občerstvovačce opět kelímek coly a začínám mít zvláštní pocity v lýtkách. Proč já pakůň si nevzal hořčíkové tablety, ach jo. Tak teď se popasovat s posledním výšvihem na Valparolu, ale tam mě nějak dobíhá únava a trochu asi i hlava, zleva se najednou připojují žlutá čísla, co si dali jen střední a vyhnuli se Giau. Sjezd tedy bude na rozdíl od Giau zase o něco plnější brzdičů, kterým jsem dávno ujel.

Konečně je těch necelých 100 výškových za mnou, rychle zase dopnout vestu a na šlapavé pasáži co nejvíc rozjet nohy. V první točce je ale zle, jak se zapřu do pedálu, okamžitě přichází křeč do lýtka. Silnice se láme na druhou stranu a mrcha křečová se zakusuje i do druhého. Rychle tahám poslední růžovou piluli, sice nevím, jestli to něčemu pomůže, ale aspoň by to nemuselo tak bolet. Nohy se v každé možné pasáži snažím protahovat, asfalt je ale strašně popraskaný, jak příčně, tak o to hůř rovnoběžně s jízdou, tak dávám zatracený pozor, abych mě při předjíždění někdo neposlal zrovna do některé z puklin. Aby těch radostí nebylo málo, začíná zlehka pršet, s prachem to dělá tu nejhorší klouzačku, tak se snažím jet co nejplynuleji, přes neustálé náběhy na křeče nepokládat kolo, ale do toček o to víc tlačit do pedálů, abych vykrojil nějakou rozumnou trajektorii. Deště přibývá s ubývajícími výškovými metry, puklin taky, některé pasáže jsou fakt nechutné, do toho už stoupají jezdci v protisměru. Fuj, ještě že jsem dole, kde najednou zase svítí slunce, na svažitém výjezdu je silnice okamžitě suchá, tak si budu moct naplno užít vypečenou novinku pořadatelů – Kočičí zeď, Mür dl Giat, nějakých 300 metrů s pasážemi o sklonu 19%. Čelo závodu tudy projelo už dávno, tak kotel ve fan zone už není tak velký, i tak je to fajn. Radši povzbuzuju holku, kterou předjíždím, abych nemusel myslet na to, jak příšerně mě bolí nohy, naštěstí ale žádná křeč. Ještě chvíle kousnutí se, narovnává se to, okamžitě tam dávám velkou a vaří se ve mně závoďácká krev, každého před sebou mám jak kořist. Do sjezdíku na hlavní si skočím ještě pár lidí, na prosluněné louce zalehávám na rám a letím směr cíl. Lehká zatáčka a já si s obrovskou úlevou říkám, že je to dobrý, přežil jsem všechny sjezdy. Nejhorší, co se dá udělat v takovou chvíli. Co se třeba zamyslet nad tím, že po pasáži na slunci se sjede do drobné pánve, kde se naše cesta připojuje na hlavní – ovšem ne napřímo, pěknou zatáčkou ve stínu, tedy na vodě. Už se vidím ve svodidle, nějak se mi ale povede stáhnout rychlost, natočit se a naštěstí to není tak zavřené, uff, jsem z toho venku

A opět na hlavní, směr Corvara. V autě se to nezdá, ale ono to pořád zlehka stoupá, většinou tak dvě procentíčka. A do toho duje protivítr a zatím jen dojíždím o hodně pomalejší jezdce, nikdo nejede, tak si to kus tahám sám a žádná slast tedy. Zezadu ale najednou přilétává taloš s impozantními quadricepsy, za sebou viditelně veze svého kamaráda. Tak tenhle vlak si nesmím nechat ujet! Chvíli do toho dupu, přede mnou se tam ještě docvakl mladý Belgičan, chvíli zatnu zuby a najednou to nádherně sviští, pořád vysoko přes třicet. Silnice je hodně mokrá, místy toho moc nevidím, ale chlap vepředu odvádí luxusní práci! Corvara je tu, poslední kilometr se blíží a já zvažuji, co s tím – vychutnat si dojezd a rozdávat úsměvy? Rozhodnutí usnadňuje kluk v dresu Giant Shimano, kterého míjíme. Když už takhle zajedeme člena aktuálně asi nejlepšího sprinterského vláčku v profibalíku, to se nedá svítit, budu to muset dojet na podlahu do konce. Navíc by byla snad až neúcta nezúročit skvělé rozjíždění toho Itala. Dobrá, jsem na čtvrté pozici, vepředu jedou všichni pomaleji. Italský kamarád rozjížděče vypadává z háku, Belgičan za to bere, já ještě rychle děkuju za potáhnutí Italovi a teď už si musím pohlídat jen tady mlaďase. Jenže do poslední točky to bere hodně opatrně, vnitřkem jdu tedy snadno výrazně rychleji před něj, otevírá se mi cílová rovinka. A teď musíš chlapče! Svět se zužuje do tunýlku s černými okraji, cílová páska se rozmlženě vlní v rytmu nejsilnějších záběrů, co ve mně zbyly. Už s postavením do pedálů na začátku se křeče zasekly do obou lýtek, ale to mě nezajímá. Poprvé v životě opravdu závodím, ve finiši ze sebe prostě dostanu naprosto všechno, otvírám pusu dokořán a ze všech sil řvu jak smyslů zbavený, ještě kousek, téměř tma, nechápu sice jak, ale kousíček za páskou kolo samo skoro zastaví, pokládám nohu na zem, jenže ta mě nechce udržet, balancuji na špičce se zaťatou křečí, rychle si pomoci i druhou, která je na tom ale úplně stejně, tak tam chvíli předvádím něco jako kreaci chromého epileptika při pokusu o imitaci Michaela Jacksona, zatímco mě pořadatel vybízí, abych pokračoval dál a uvolnil cílový prostor :) Dostávám placku na krk, milá Holanďanka se mnou mění moji s oranžovou stuhou za modrou, cílová sladká sodovka chutná jako tekuté zlato a najednou v tom mumraji dokonce vidím Emu.

Nakonec těch 4 tisíce výškových dávám za 6h44, takže na příště vyjetá lepší vlna, jupí! Přichází ale hodně nepříjemná chvíle, vůbec totiž netušíme, jak jsou na tom kluci, Martin vyjel v první VIP skupině, tak by tady dávno měl být, nebo jsem ho někde musel předjet, i když o tom nevím. Trvá to celou dlouhou hodinu nejistoty, pak se konečně Martin objevuje v cílové lajně, šťastný jak blecha, unavený, ale pln hrdosti, první jeho podobná akce, takže paráda. Mára ale pořád nikde a já už začínám být dost nerves, i když se to snažím nedat před Emou najevo, tím spíš, jak vypadal poslední sjezd a nahoře to je stále pěkně zatažené. Za necelou půlhodinku ale ve zdraví dojíždí taky a ze srdce i padá šutr jako skála. Pan Šimlos si otočil jen úvodní Sella Rondu, tak to hlavní se povedlo, všichni jsme v pohodě zpět v cíli!

To byla hrozná špeluňka :-)))

Btw, ty apartmány, které zmiňoval šimlos jsou výborné, vhodné i pro děti a pro děti jsou v dosahu minut chůze různé zábavky typu minizoo, dětské hřiště, lanové centrum…

Perfektní, díky. Toho formuláře jsem si vůbec na webu nevšimnul.

jemom pro jistotu: jedná se o tenhle?

http://www.maratona.it/…tificate.pdf