Pavel Boudný a jeho Ikarů pád

Tohle si Grande Paolo musí ve své hlavě vyřešit sám.

A toho dobrého psychoterapeuta si taky musí najít sám.

Bude se muset o sobě dozvědět spoustu věcí, které si nechce přiznat.

Odrazit se od „dna“ a začít nový životní závod…

tak to je smutný čtení – vůbec mu to nepřeju, ale pamatuju si, jak něco takovýho pár lidí předvídalo už před delší dobou …

Přál bych mu, aby našel radost v cestě, nikoliv v cíli. Závody jsou taková třešnička na dortu, pro nás normální lidi s běžnými starostmi je právě skvělá ta cesta. Vypadnout na kolo nebo za jiným sportem ven, užít si čerstvej vzduch a to, že je člověk celej, zdravej a vážit si toho, že může dělat věci, který ho baví. Je ohromná spousta lidí, která by fakt chtěla a nemůže (to asi nemusím rozvádět). No a po těch našich „tréninkách“ jestli je člověk 3. nebo 157. v KPŽ je skoro jedno.. Ale jestli ho ten výkonnostní pád tak moc drtí, třeba by nebylo špatné najít si nové sportovní výzvy. Většinou to končí u ultra, tam je pak spooooousta času na to, si některý věci promyslet :))

Každopádně mu přeju hodně zdaru a třeba bude cestou zjištění, že sport je hlavně pro radost, skutečně důležité věci jsou trochu jinde..

Pribeh smutny, ale moc nechapu proc si toto pral zverejnovat.

Pochopil jsem správně, že frajer ročník 82 s dvěmi syny je v depresi, kterou řeší pitím a antidepresivy, z konce sportovní kariéry?

Ano potřebuje pomoc. Odbornou pomoc psychologa. Tady s tím nikdo nic nenadělá.

chapu to spravne, ze je to nedouceny cisnik ktery cely zivot jen jezdil na kole a zivil se tim a nedelal nikdy nic jineho? tak to chapu ze je z toho ted v prdeli, co nechapu je to ze nepochopil ze vyhravat nemuze vecne a driv nebo pozdeji by to stejne prislo a nemyslel na to, co bude dal, co bude delat, cim bude zivit rodinu.. A jediny na co myslel, ze se bal ze to jednou prijde a nic nedelal?

No, jak uz tu nekdo psal, takovych jsou zastupy. A co se tyce pomoci – „Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene“ tady asi plati doslova, protoze v tom clanku si sam ty problemy nastinil a nikdo jiny jej za nej nevyresi. Psycholog mu maximalne tak pomuze srovnat si myslenky, ktere sam davno vi nebo tusi.

Na druhou stranu, pokud je to zdravy osmatricetilety chlap v dobre telesne kondici, s fungujici rodinou, dvema zdravymi detmi a neni nejak po krk v dluzich.. tak popravde receno nevidim zadne velke zivotni problemy jak pise Mikikuba, proste jen zakolisani a pochybnosti. s tim se musi srovnat sam a cest jak z toho je mnoho.

A co se tyce strachu z prohravani.. nekdo jiny zase rekl „ja nikdy neprohraji. Bud vyhraji, nebo se poucim“.

myslim si, ze nyni mu bude nabidnuta nejaka pozice napr. u dovozce, nebo u vetsi site cyklomarketu. asi radova, asi bez publicity, ale bude. co ja znal lidi, kteri jezdili dobre, ale ne tak, aby meli skutecne sponzory (ve smyslu, ze by z toho mohli plne zit), tak se nakonec takhle casto realizovali. zustali u toho, co maji radi a to je prospesne z obou stran. vlastne si myslim, ze k tomu ten clanek byl zverejnen, ale muzu se plest.

Potřebuje pomoc psychoterapeuta ideálně přímo adiktologa.

No ja to vidím na dve nasledujici věci:

1. Potřebuje práci. Nejlépe něco s cyklistikou ale asi to neni nutnost pokud by slušně vydělal i v jiném oboru.
2. Potřebuje motivaci na dalsi období zivota. Může závodit jako hobík. Může trénovat děcka. Může dělat jine sporty.

Takže finance a motivace. A rady od profi sportovcu nepotrebuje. Potřebuje si uvedomit ze ma rodinu a ze holt zacne z nuly v 38 letech. A rict si no a co.

Hlavni problem je v tom, ze Bouda jel pivka hodne i predtim a to fakt neni dobry. Drzim palce.

No existuje mraky lidi, kteří mají mnohem větší problémy. Jezdil si na kole, žádné povinnosti , teď se ukazuje jak nedůležité to bylo. Upřímně lokální závodník, který vyhrávál kolopro a teď brečí. Na druhou stranu je otázka či je to chyba. Bohužel tady neexistuje žádná sociální výchova a lidé od byznysu je akorát vyzdímou, mažou med kolem huby jak jsou důležití, jen pro svůj zisk. Jenze oni nejsou, a teď v době viru se obzvláště ukazuje jak postradatelna činnost závodění je.

Hledá problém, kde není. Takovéto hvězdné manýry vůbec nemusí řešit, v měřítku běžné společnosti žádná hvězda neni, mimo okruh cyklistů ho bohužel nikdo nezná, to už teď nedožene ani takovými články. Takže si klidně může najít práci odpovídající jeho vzdělání a praxi. Od kola si chvíli odpočine a pak může sbírat úspěchy v 40+ v českých závodech, třeba se najde i někdo, kdo mu dá dres, pár plášťů a řetězů a třeba i půjčí kolo.

Tohle je smutny.. pro nekoho, kdo se tolik let zivi jen sportem, to musi bejt skok do tmy. Bohuzel z tohohle clanku to vypada, ze si presto vsechno nejvedomuje v cem je jeho skutecnej problem.. no snad na to prijde driv nez znici sebe i vsechny okolo.

A co asi jako čekal? Že nikdy nepřijde problém, že bude jezdit do smrti?

Dost naivní, toto byla jenom otázka času.

Ať si přečte knihu od Yvetty Hlaváčové Tulip ,, Odsouzená talentem"… A možná by si ji měli přečíst všichni, kteří mají ambice na vrcholový sport, respektive jejich rodiče. Ono je potom pozdě, ohlížet se zpět a litovat toho, co bylo…

https://www.idnes.cz/…a-vztahy_jup

Popravde vždycky, když něco takového slyším anebo čtu, vzpomenu si na jednoho z nejlepších kámošů co mam a zavolám mu. Jenom tak pokecat. Ve třiatřiceti mu diagnostikovali těžkého parkinsona. Funguje pár hodin denně nadopovany a sem tam vyjede na kole a někde sebou smykne, ne tak často, pak volá on, že to potřebuje spravit. ale proc to říkám je rozdíl, žít si jenom v bublině a vsugerovavat si, že je mi nejhůř na světě. Když pak člověk vyjde ven a potká někoho kdo má opravdový problém, tak se ten uhel pohledu může dost změnit. Neshazuju jeho situaci a věřím, že je asi dost dole psychicky, ale je spousta lidí kteří mají opravdový problém a ne to, že musí změnit práci. Což navíc musel u této profese jednou čekat. Už kvůli těm dětem by to mělo být samozřejmostí pro každého, kdo je má. Přeji hodně sil a i to štěstí je potřeba.

Díky článku jsem se dozvěděl, co se vůbec stalo. Nějak jsem po tom nepátral, ale divil jsem se, že žádné závody (byť jich bylo málo) nejezdí. Přisuzoval jsem to zranění, ale teď čtu, jak to ve skutečnosti je… No, rozhodně mu to nepřeji a držím mu palce. Byl (je) to jeden z nejlepších MTB závodníků v ČR, ale tak trochu s tím přece musel počítat!? Vím, po boji je každý generál, ale i já a myslím, že 95% lidí myslí na zadní vrátka a ví, že sláva a úspěchy jednou skončí a je třeba s tím počítat a tak trochu se na to připravit.

Bude to mít asi těžké, musí si to v hlavě srovnat, poprat se s tím, jako se uměl, a to výtečně, „prát“ na kole! Držím pěsti.

Měl by mu pomoci nějaký kamarád, to by bylo nejlepší. Mohl by si třeba dodělat nějakou školu a kdyby mu někdo vyšel trochu vztric šlo by to i při praci, nebo i při závodění, za předpokladu, ze by byl cil ta škola… To by mu snad dodalo sebevědomí..

Ale myslím si že neni vhodné to tady rozebírat a nejlépe vlákno smazat…

Je to smutné, ale tohle čeká nejednoho nadějného sportovce. Ještě před dokončením vzdělání se dají na sport, jde jim to, porážejí jednoho soupeře za druhým. Na školu se vykašlou a živí se sportem. Jenže sportovat na takové úrovni, aby to vydělávalo, nejde do 65. Může zklamat psychika, může zklamat zdraví. Už v době, kdy na tom byl skvěle, vyhrával a jezdil na ty závody, kde „cítil úspěch“, měl myslet na budoucnost, počítat s tím, že před 40 skončí a bude se muset nějak uživit. Bez vzdělání a s nadšením pro cyklistiku by byla nejlepší cesta nějaké sportovní poradenství, možná dělat trenéra. Ale všechno to chce využít momentu, kdy je na vrcholu, ne když už to jde z kopce.

Teď si musí uvědomit, že co bylo, už se nevrátí. Řekne se to snadno, ale musí udělat v životě tlustou čáru, já třeba závody nejezdím, nesleduju a do dnešního dne jsem netušil, kdo to je. Z obecného pohledu takové životní pády, kdy jsem někdo na vysoké pozici a za rok jsem na dně, nejsou nic neobvyklého, lidem se to děje. Důležité je teď najít aspoň nějakou práci a začít zase pomalu lézt nahoru.

A sakra, chlast, to je konečná. Ať si užívá rodiny dokud může, ze svého okolí vidím že je jen otázkou času než ženě dojde trpělivost a i s dětmi odejde. Ale stejně je to zvláštní – místo aby se takové problémy řešily v psychiatrické léčebně (záměrně nepíšu psychologické, tady to bude chtít silnější páky), tak se to řeší na internetech… Nezbývá než popřát hodně sil, budou potřeba.