Přemýšlel jsem, jestli to nemám vložit spíš do povídek, ale napíšu to jako thread, abych poznal i vaše zkušenosti. Tak teda:
Kde konci dnešního švihu, asi 15 km od domova, jsem chytnul škytavku. Co si pamatuju, tak to bylo vůbec po prvý, co jsem dostal na kole škytavku. Řikám si, to nic neni, to za chvíly přejde. Ale nepřešlo. Kadence škytání se stupňovala, až se zatavila zhruba na pěti za minutu. Síla škytnutí taky nebyla zrovna malá. Ze škytavky se najednou vyklubal problém. A pěkně velkej. Nepomáhalo nic: nedejchat, hodně dejchat – pít, nepít – zrychlit, zastavit. Začínalo se stmívat, foukat, ochlazovat a možná to vypadalo i na bouřku, ale tachometr se motal kolem 10 km/h, maximálně 15 km/h s vypětím všech sil, když nebudu počítat sjezdy. Každý škytnutí se proměnilo v neskutečný muka. Bolelo mě břicho, hrudník, v krku. Normálně jsem myslel, že si vyškytnu vnitřnosti. Primární cíl byl nějak se doplazit domu. Musel jsem vypadat jako magor. Na okrskách to bylo ještě dobrý, když jel proti mě cyklista, tak jsem dělal, jako že se protahuju, ale blížilo se město. Škytavka neustávala, při každym škytnutí jsem myslel, že umřu. Bolelo mě už všechno kromě nohou a rukou :-). Lidi na chodnících se hned otáčeli, moje škytání okamžitě zaujalo. Potkal jsem i pár pěknejch slečen se psem nebo při joggingu. Potupa velká. Aspoň se ale nikdo vyloženě nesmál. Posledních pár set metrů. Filozofuju nad tim, kdyby dostal škytavku třeba Contador. Vyhrál by i s ní? Nebo by měl co dělat vůbec stihnout limit? Už je tu moje ulice. Sousedi jsou na zahradách, promiňte, ale teď fakt zdravit nebudu – škytám. Otevírám branku, vyhrabávám klíče z kamenů u dvěrí, odemykám a hned zaplouvám dovnitř. Horror je u konce. Mám chuť se skácet na zem jako lyžaři v cíli. Vždyť já se s tou potvorou pral skoro hodinu. Očekávám ještě další boj, ale škytavka nějak mizí. Počkat. Jo, je pryč! Hurá! Bolest hrudníku, ale stále přetrvává.
