Vaše poprvé :-)

A vše ok? Zastavila aspoň?

Btw zásadně ZÁSADNĚ před a na kruháči středem!!!!!

Sranda že píšeš že kolo ok, ale o sobě se nezmíníš. :)

zatím díky bohům nic…

Kdyby to náhodou někoho opravdu zajímalo

Můj první intimní kontakt s plechem proběhl přesně před dvaceti lety s překrásným fiátkem 125 P, v němž seděla designově obdobně uhnětená dáma, obdobné cenové kategorie (jako ten fiat). Osud původně mínil že se jen mineme, ale když se řítila v protisměru k rušné křižovatce, vzpomněla si na poslední chvíli, že musí nutně na nákup. Strhla volant a její mimovolní intuice jí zavelela zkřížit mi v protisměru cestu, což mělo za následek můj čelní náraz v rychlosti kolem 35km/h na robustní polský blatník. Fyzikální zákonitosti se nenechaly ošálit mým vyjukaným výrazem a poslaly mne přímo přes střechu miniSUVčka, přičemž se mi z čiré pomstychtivosti podařilo zanechat solidní ďolík (loktem) uprostřed střechy. Díky dlouholeté gymnastické průpravě jsem pokračoval ladně a plavmo až do přistání na asfalt, které sem se pokusil vybrat kotoulem a zakončit tzv. rozpaženým tretrovým telemarkem, který se mi až tak nepoved a skončil sem normálně na prdeli, čímž jsem si nevysloužil ani trochu uznání spousty přihlížejících, kteří ale nakonec nebyli svědky, ježto se raději včas zdejchli. Rychlá rekognoskace skeletu prozradila že se můžu jít mstít! Zaznamenal jsem škodu pouze na brýlích, které sem si rozšláp, když sem se hnal rozbít tý krávě hubu. Pak jsem ale zahlédl svoje kolo, na kterém sem chtěl za pár dní bojovat o místo v první stovce naší asi 105 členné krajské soutěže a vyhrkly mi slzy. Přední vidle zaražená pod rám, přední kolo jak na dědovo hospodským přibližovadle, sedlo vorvaný jak z camel trophy, přehazka se schovávala až v drátech, z dual páček byly jen fotky, berany narovnaný do stran… Bylo na čase zahrát na foukací harmoniku melodii bezcitné pomsty. Zubama sem si odtrh kousíček sedřený kůže (2×2mm) ze hřbetu ruky (jedinej úraz), vyplivl ji ve stylu starýho (tenkrát ještě celkem mladýho) Ýsta Klintwůda na zem a za zvonění ostruh, vlastně kufrů, vykročil sebejistým krokem k jejímu vozu. Než sem se tam, bojujíc s prvotními příznaky šoku a adrenalinovými návaly dopotácel, vona se zamkla. Bušil a řval sem na ní přes okýkno že je kráva a kam čumí. Od dalšího stupňování násilí mne vyrušila celkem pohledná sestřička, která mi chtěla poskytnout první i druhou pomoc, tracheostomii, masáž hrudníku a kdovíco ještě. Nakonec bylo nutné poskytnout první pomoc řidičce, která při představě jak bude poničenou fasádu polského veterána vysvětlovat svýmu starýmu, upadala do mdlob a při představě jak se budou udobřovat, hlasitě ječela. Opětovný příval emocí vyvolala argumentem že se mnou nehodu nemůže teď řešit, protože musí na nákup. Ocenil jsem její intelekt několika frázemi, odposlechnutými při mnohých průjezdech kolem hospod. Situace se pomalu uklidnila ještě než přijeli policajti. Měli to asi 75 metrů, takže za čtvrt hoďky tam byli jak na koni, teda v karavele. A začalo opravdové drama. Místní policajty většinou znam a vážim si jejich práce. Tihle dva se ale po obědě asi hodně špatně vyspali a tehdy ještě nechápali že silnice je všech, tedy i cyklistů. Zatáhli mě do folksvágna a začal výslech, dejchání, obviňování… Asi si špatně rozdělili role, protože oba hráli toho zlýho. Využil sem okamžiku kdy mě obvinili že sem ani nebrzdil, jelikož nenašli mojí brzdnou dráhu, vymanil se z jejich geblsáku a šel jim ukázat svoje oranžový pláště, který i přes mou veškerou snahu brzdnou dráhu prostě nenakreslily.

Ve finále mě osvobodili, já zavlík paní na pojišťovnu, pak sem přemluvil svýho mechanika aby to do soboty všechno vyměnil, zavolal sem mamince abych si požaloval a aby pro mě hlavně přijela a zazvonil konec a všechno dobře dopadlo. Další střety už byly celkem úsměvný a ačkoliv jsem vždy očekával inzultaci spíše od tupých nagelovaných majitelů silných bezohledných buznastrojů, přesvědčených že jsou vlastníky úplně všeho v dohledu, pokaždé to byly starý vojetý rachotiny. Většinou ve starých krámech, ale o těch až příště.

Musím říct, že přesně tohle nejvíc dělají ženský. Letos mi to tam takhle poslaly snad už 4 ženský. Před kruhačem se nacpu na střed.

Ženská, jedu po hlavní a připojila se z levé vedlejší. Neviděla mě a vjela mi tam, instinktivně jsem vystrcil rameno proti autu, hlavně abych ochránil kolo :)) Celkem rána, ale nic se nestalo, jen mě to vystřelilo do trávy.

Zastavila, já úplně vykolejenej po ní vystartuju, ale byla z toho víc vyklepana než já. Nakonec jsem se jí ještě omlouval, že jsem tak vyjel :)

Poučení pro mě, nevozit černej dres na silnici, ikdyz bylo úplný azzuro.

No,taky mám příhodu. Jeli jsme z kámošema z výletu, a jak to tak bývá,tak jsme aji něco popili:-) Už byla tma a my byli na rondlu a týpek mě asi neviděl přes sloupek. Tak mi nedal přednost a trefil mi zadní stavbu a já letěl jak papír na asfalt… Loket sedřený, na boku jitrnice jak pees,rukavice dotrhané a naprasklá přilba. Policajti za 2 minuty u nás.. On dostal 1500 na místě a já 25000:-D Hlavně, že se nic moc nestalo,kolo cajk, já relativně taky. Mohlo to dopadnout hůř…

Já to mám takové pěkně rasistické. Cikánka ve Škodě 120 zahnula do jednosměrky do protisměru, zrovna když jsem z ní vyjížděl. Ujela. Mně se nic nestalo, ale kolo na odpis. Rám, kliky, kola… tak taky skončila má silničářská kariéra… psal se rok 92 a já si koupil své první horské kolo (dvacetikilový Velamos).

Mnohem šílenější byla ovšem první tlama na tom Velamosu… rovněž na silnici. Pán mi otevřel dveře z auta přímo před kolem. Nic z toho si nepamatuju… probral jsem se až v tom autě.

Předvídám, jezdím opatrně a podle předpisů. Takže kolizní situaci jsem ještě nikdy nezažil.

Moje málem poprvé bylo nedávno a to když mi paní nedala přednost, byla těsně přede mnou a ještě jelo zrovna protijedoucí auto. Nešlo už brzdit, musel jsem uhnout víc vlevo a na chvíli jsem byl velmi těsně mezi dvěmi auty a bál se aby mě nevytlačila pod to protijedoucí.

Naštěstí nic, jen mi jednou pipina zastavila uprostřed křižovatky na „naležitý rozhled“, že sem musel zabrzdit, madam objet a dostala poklepáním na pátý dveře najevo, že je něco špatně, na to sem slyšel starýho, že sem úd a kdoví co dál, a ať se vrátím, ale nechal sem ho, ať se třeba posere :-D

Tak moje poprvé bylo v létě 91. Chodili jsme spolu pár měsíců a ona byla taky panna. No a jednou, konečně, nebyla máti doma…

Moment, proč to vlastně někoho zajímá?! :-)

Asi před třemi lety: odjížděl jsem ráno do práce, asi v půl šesté, 200 m od baráku jsem zastavil na vedlejší ulici ještě před čárou vyznačující hranici křižovatky a pán přijíždějící po hlavní si přeze mě zkrátil cestu a odbočil. Přejel mi přední kolo a mě shodil (naštěstí ne pod sebe). Měl jsem zacvaklou jen jednu botu, takže jsem vyvázl bez zranění, ale do práce jsem ten den jel raději autem (musel jsem nakoupit nové dráty do předního kola a přiohnout zpátky ráfek…

A jednou mě v levotočivé zatáčce přimáčkl tirák návěsem na svodidla – nečekal, prý, že jedu tak rychle a myslel si, že mě před zatáčkou stihl předjet i tím návěsem.

Poprvé v posteli rodičů a s ortézou na noze, páč jsem měl zlomenou čěšku :(

stalo se to kdysi dávno na kole značky Pionýr :) V té době nebyl u nás na maloměstě ani zdaleka takový provoz jako dnes, tak jsem pořádali prestižní závod na nějakých 120m kolem trávníku v ulici. Docela dlouho jsme jezdili, až se mi zleva vynořila Škoda 120 :) Zahučel jsem pod auto mezi přední a zadní kola, soused naštěstí zastavil docela pohotově. Výsledkem byl jeden ohlej pedál, druhej vyrvanej z kliky a snad rozcentrovaný přední kolo (nevím jistě, přeci jen už to bude možná 30 let). Potom se mi po douhé době stalo, že týpek nemrknul do zrcátka když otevíral dveře od auta a já do nich vletěl. Naštěstí jsem stihnul rukou trochu cuknout, jinak bych možná místo zářezu v gripu lovil někde malíček. Původně jsem byl dost nasr.nej, ale týpek byl v pohodě, omlouval se a chtěl mě hodit k doktoru. Vyjma toho gripu jsem žádnou újmu neutrpěl, tak jsem jel dál.

Stojím na světlech, červená. Stojím poměrně uprostřed pruhu kvůi díře a kanálu. Blíží se pomalu auto, nevnímám ho, slyším že brzdí. Najednou mě neco kopne do zadku. Bylo to sedlo které se mi zarazilo do pulek potom co do mě ženská ťukla ze zádu. Pohnul jsem se tak o 20–30cm, ustál sem to v pohodě ale chytnul sem fakt rapla.

Slejzám s tím že někomu urvu hlavu, ženská už je dávno venku a vyděšeně se mě ptá jestli jsem v pořádku, jestli se mi nic netalo, jestli je kolo OK, že je její bratr cyklista a o vše se postará, že mi kolo opraví, že jí to moc mrzí. Smrt v očích, dvě děti na zadní sedačce, od pohledu fajn, normální ženská co udělala chybu nějak…

Kolo bylo OK, já taky, nic se nestalo, vychladl jsem a tak jí říkám že jsem v pořádku a kolo taky, ať si nedělá starost a ať dává pozor na silnicích že je to tady samej magor :))

To se stalo v Ústí nad Labem, čekal bych že mi řidič rozbije hubu za to že jsem na silnici, takže vlastně příjemné překvapení. Je to dva roky a od té doby nic (klepu na stůl).

Jednou jsem málem trefil autobus. Už je to hodně let, jedu si tak po ulici, po protějším chodníku si to vykračuje velice pěkná dívčina, tak ji celou dobu sleduju. I když už byla za mnou. Zrak nešel odtrhnout. A když už se povedlo a já se otočil zpátky dopředu, tak zjistím, že je přede mnou zaparkovaný autobus. Hodně blízko. Kdybych se otočil o vteřinu později, tak skončím v motorovém prostoru Karosy, takhle jsem si „jen“ prožil jeden z mých mnoha mikroinfarktů a má vložka v kraťasech byla v silném ohrožení…

Můj anděl strážný zatím funguje dobře, jednou jsem sice po vyjížďce na kole skončil na JIP, ale to je jiný příběh, za to auto nemohlo =)

Zatím sedm kolizí s autem, šest z nich bez větších následků.

Ta první je jediná z mojí viny: léta osmdesátá, jedu na favoritu F1 z Červeného vrchu v Praze do Dejvic, mastím to, abych stihl zelenou vlnu. Moskvič přede mnou ale brzdí na oranžovou, já tedy brzdím taky, ale lanko zadní brzdy se poroučí (tenkrát se vytrhávaly ty koncovky). Náraz do moskviče zezadu, letím přes řidítka a končím na střeše auta. Vystupuje řidič, mladej a s dlouhými vlasy a nevzrušeně říká: „Hele kámo, jestli chceš jet se mnou, nastup si radši normálně dveřma…“

Konfliktů bylo dost, naštěstí žádnej neskončil pádem, ani škodou na kole. Škody na autech nějaký byly, ale spíš minimální. Nejhorší zatím dvakrát při odbočování doleva, kdy mi to tam řidiči prostě střihli rovně, protože se jim nechtělo brzdit – jednou kontakt v nižší rychlosti- ustál jsem to a auto si odneslo asi pěkný šrám od objímky gripu a pak mě jednou magor lejznul zrcátkem asi ve 100km/h v obci – to mi fakt moc dobře nebylo. Nutno podotknout, že mám nasvědomí taky pár prasáren – nedávno nedání přednosti zprava ( obě strany to dobrzdily ale u mě docela krizovka) a jako děcko jsem vyběhl zpoza autobusu přímo pod Ávii, řidič mi tenkrát daroval život – asi to čekal

Tak jsem byl včera málem odpaněn. Klasický trojúhelník ve vesnici. Jedu po hlavní. Zprava přijížděla Octavia. Naštěstí jsem to trochu tušil a nezačal z kopečka zrychlovat. Samozřejmě suverénně pokračovala a já měl co dělat ubrzdit to, abych do ní nenarazil. Kdybych předtím zrychlil, byl jsem v tu dobu před ní. Zařval jsem. Stará bába měla stažený okýnko a jen se vyjeveně podívala. Za dalších 100m odbočila do dvora, takže to tam musí znát. Měl jsem chuť zabočit za ní a vyříkat si to, ale pokračoval jsem dál.

1999 jaro strasnice, navrat z Hostivarsky prehrady, nezabrzdeni na stopce, (nejspis) oslneni odpolednim slunickem a najednou jsem na strese šáde 120. Pasazeri vc. ridice vydeseny vic nez ja, zlomil jsem jim sterac, sobe predni kolo a prevodnil LX do pravyho uhle, ram fort prohlej do luku, ja narazenej bok nastesti jenom. Pan ridic nijak nenadaval, jen tam se mnou chvili cekali jestli se slozim, pak me kolemjdouci nalozil i s kolem do auta a hodil na koleje...... Na silnici jezdim od ty doby celkem nerad…