Zdravím všechny, 12 letý vnuk začíná závodit na horských kolech, fyzicky je na tom docela dobře, ale má problém, že se vždy v prvním kole pozvrací. Jeho trenér mu na toto žádnou radu nedal. Tak se chci tady na fóru zeptat, jaké máte vy zkušenosti a po případě nějaké rady. jak by jste to řešili. Samozřejmě je na startu dost nervózní. Jídlo také nepomohlo (jako nenajezt se moc) Většinou ho to připraví o dobré umístnění. Předem dík za vaše rady.
Žaludeční nevolnost při závodě
23 nepřečtených-
-
Obsah tohoto příspěvku je blokován moderátorem.
-
Na to si musíte odpovědět vy.
Zcela jistě je ve stresu.
Nechci zbytečně hádat, protože tohle téma nemůže být nic víc, než věštírna, ale nejsou na něj kladena zbytečně vysoká očekávání? Bojí se neúspěchu, protože ho někdo někam tlačí? Nebylo by to nic nového, kdyby si rodič léčil svoje ne splněné cíle na potomkovi.
-
Ne,ne, rozhodně na něj nikdo netlačí, spíš mu říkám, ať si jede svůj závod, když vidím, že tam jedou borci kteří jsou lepší. Ani rodiče na něj netlačí.
-
12 je dost mladý věk aby se trápil psychicky kvůli výsledku ale není to nemožné. Je to taková tréma bych řekl. Zkusil bych to sledovat a pak psychologa ( sportovního taky).
Případně bych vysledoval jestli tomu nepomáhá určité jídlo ( snídaně před zavodem ) jako je třeba mlíko.
-
No nevim, ja jsem mel uz v 10 presne to same. Nikdo na me netlacil, ale ja byl na sebe tvrdy a defakto jsem sebe dostal pod silenej tlak – byl jsem bily jako stena, blbe mi bylo, na zavodech (start) jsem se dostal na 160–170 tepu. Jak se odstartovalo, tak to opadlo …
Co tim chci rict, to ze na nej nikdo nekladete velka ocekavani neznamena, ze je neklade on sam na sebe…
Ja s tim mam popravde problemy do ted a je mi 38…
Uspech beru jako samozrejmost ktera se neslavi, neuspech jako silene selhani …
-
A kdy si byl naposledy u nejakyho terapeuta s tim?:)
-
Je to na prd. Zhruba do Bc. jsem byl stresař jak hovado, sebemenší chyba mi dělala zle (moje, cizí chyby jsem nikdy nijak neměl potřebu řešit). Furt touha po 100% výsledku, malá nepovedenost na celkově OK práci mi uměla pokazit týden. Na VŠ jsem se pro jistotu živil sám, abych náhodou neměl k rodičům nějaký morální dluh, kdybych to nedodělal, čímž jsem si dosral studentské roky (a vypěstoval disciplínu).
Teď je to OK, pomohla dobrá žena a dobrý šéf v dobré práci, kde funguje přístup, že nic nepokazí leda ten, co nic nedělá. Kdo nezažil, nepochopí ten pocit svobody, když tohle v sobě člověk zlomí.
-
To co klade dite samo na sebe je tak jako tak odrazem toho co zaziva nebo naopak nezaziva dostatecne od narozeni prave od matky a pozdeji i otce. A je prikladny, jak vetsina takovych jedincu ty rodice pak zuby nehry brani:)
Psychologu co by ti o tomhle mohlo vypravet je po svete miliony
-
-
-
-
-
Pokud jsem měl něco v žaludku a jel moc tak jsem se pozvracel.. Horší je bojovat s průjmem.
-
Nedostává před závodem v rámci přípravy něco k pití nebo jídlu,, co normálně nejí, na co není zvyklý?
-
Moje deti vrcholovo športujú , syn i dcéra sú medailisti z majstrovstiev SR. Riešili sme resp. riešime tieto veci neustále najmä práve v tom veku 12 – 13 – 15 rokov. Ak je tento jav pravidelný, treba upraviť stravu – naozaj jesť s väčším časovým odstupom jedlá ľahké vhodné pre športovcov, žiadne anglické raňajky, že grgáš po slanine ešte 4 hodiny :-) … predpokladám, že toto majú rodičia snáď zmáknuté, lebo to je tá jednoduchšia vec. Komplikovanejšie je, ako im nastaviť hlavu – športová psychológia. Je to super do reálneho života a deti to učí zvládať stres, kedy sa ich rovesníci naozaj pri skutočnom probléme po*erú, nezvládajú školu, prácu a pod… My to riešime tak, že nemáme od detí žiadne očakávania, neustále ich chválime a ak hodnotíme, tak vecne kriticky, žiadne emócie – vždy musí byť viac pochvaly. Ak sa nezadarí niečo (čo býva v športe u detí často), tak povieme , ale zasmejeme sa na tom spolu, nech neúspech nemajú v hlave ako spúšťač stresu. Najväčší problém vidíme u detí, ktoré majú dobré rodinné zázemie i trénera v tom, že oni majú skôr veľké očakávania od seba – jednoducho sú súťažívé, chcú sa presadiť a robia to najmä kvôli tým blízkym. Jednoducho nás chcú potešiť, lebo vidia, ako sa tešíme, keď sa im zadarí (napr keď príde na pretek celá rodina ako Hujerovci, netreba sa čudovať) Samé seba vystresujú, pričom defacto jediný, kto to prežíva sú práve ich detské hlávky a my sa na tom iba bavíme (ak tam nie sú nejakí premotivovaní príbuzní) Toto musia v tom veku pochopiť, že to robia pre seba, pre radosť, nie pre medaily a my sa musíme krotiť v emóciach – teda paradoxne sa pri takýchto typoch detí nesmieme ani moc tešiť a najmä prejavovať nejaké sklamanie. Pochváliť za niečo – super štart a perfektná rýchlosť a keď sa dieťa vráti k tomu, že sa stalo niečo zlé, bagatelizovať to – že to sa spraví, v pohode, že oveľa ťažšie je ten štart a pod. naučiť sa robiť šport pre radosť a nie pre výsledky – potom sa tie výsledky dostavia. Poznáme x prepnutých rodičov videli svoje 10 ročné deti na olympiáde a v 15 ich vrstevníci predbehli, mnohé úplne stratili motiváciu, lebo zrazu majú konkurenciu. Deti vo veku do 15–16 rokov sa majú hrať, venovať sa technike v každom športe, vyslovene sa bavkať a súťaže robiť pre zábavu, lebo po pravde ide o *ovno. So synom sme mali tieto problémy, vyslovene sme sa vykašlali na to sledovanie jeho výkonov, on sám sa nastavil cca v 15tich. S dcérou sme teraz v tom veku a tam to je ťažšie, lebo baby trošku inak vnímajú emócie. Najviac pomôže vždy to, ak má dieťa naozaj natrénované a je v tom doma. Neviem o akú úroveň súťaží ide, každý športovec stresy na začiatku zažíval, mnohí s tým neustále bojujú i na svetovej úrovni – ten stres je tam prítomný stále – o tom sú súťaže. Občas pomôže ak sa ide na nejakú regionálnu súťaž a tam je dieťa za hviezdu, pomáha to ich sebavedomiu. Samozrejme nemôžeme chcieť od dieťaťa dobrý výsledok, ak sa na okresnom prebore moce niekde na konci a je v strese – to znamená, že jeho výkonnosť je nízka a nemá čo mať ambície na lepší výsledok – tam ich musí biť rozdielom triedy. Treba zefektívniť tréning. Ak niekto robí šport ako hobík, tak treba k tomu i tak pristupovať a nemať očakávania a vysvetliť to tomu dieťaťu, že je to choré, túžiť po výsledku bez poctivého tréningu – to je vec rodičov… Celá táto téma je strááášne na dlho, kde x ľudí vidí svoje výsledky priam nadpozemsky a je to taký obraz doby, pokriveného sebavnímania, prehnanej sebadôvery … treba sa športom baviť, živiť sa tým bude 0,01% z tých detí, čo sú na štarte – všetci ostatní to majú robiť len pre radosť. Teda vnímať niekoho ako športovca má zmysel, ak niečo robím naozaj na úrovni aspoň národného šampionátu (pri mnohých športoch je i tam úroveň žalostne nízka). Trénovanie 3 krát do týždňa je hobby úroveň – tam treba čakať od toho radosť z pohybu, nič viac. Držím palce, treba trénovať, vydržať, prekonať to i s tými problémami a výsledky prídu.
-
Co to je za zmrdy co tady dávají mínusy.
-
Tak začal dobře a pak to trochu zkazil.
-
-
Velice dobře napsané. Máme doma úspěšného syna (13 let) … a prožíváme si peklíčka. Nemusím psát, že si vysoké cíle na sebe klade především on sám a my jej všemi silami držíme zpátky (oba jsme si sportem prošli)… ale pokud mohu zakládajícímu příspěvku trochu poradit: Nám pomáhá to, co jej nejvíc stresuje, tedy samotné závody (je tréninkový typ, sport atletika). Špatné to je na začátku závodní sezóny, množství závodů jej pak postupně zklidňuje. Získává zkušenosti, nachází si své rituály, hodně pracujeme s odváděním pozornosti (den až dva předem – filmy, lehce jiný sport, hry), vyřešené jídlo je samozřejmost … Je to velice individuální a složité.
-
Já vám to řeknu jak jsem byl na tom já ( viz výše jak jsem psal). Tréninkový hráč. Na tréninku nejlepší, ale zápasy – hlava, tréma. V každém sportu to je stejné, já hrál basket. Doporučuji sportovního psychologa resp. Toho co se s tímto zabývá dokud je ještě čas. Na tom není nic špatného a i v profi sportu je to součást. Můžete mu domlouvat jak chcete ale profík to umí líp.a jinak ano, zkušenosti to zmírní nebo i odstraní.
-
Toto všechno řešíte ve 13 letech? A ve 13 už je „úspěšný.“ Hodně štěstí v 18. :)
-
-
Potvrzuji i ze sve praxe. Dobre shrnuto a napsano.
-
-
Ešte jedno, ak tejto téme dáš viac času tu na fóre, iste sa ti ozvú borci, čo si presne týmto prešli – aktívne to zažili sami, alebo to prežívajú s ich ratolesťami. Fandím .
-
Dík
-
-
To si děláš pr*del, že?
-
může to zkusit v tréningu, zkusit tréningové okruh na maximum, jestli mi to něco udělá.
-
Jsou dvě možnosti. Špatná strava nebo velká nervozita. Stravu si musíte vypozorovat a upravit sami. Děti obvykle stresují jejich rodiče a opatrovatelé. Ve 12 letech se má dítě sportem bavit obzvlášť vytrvalostním jako cyklistika. Stresovat nemusíš jenom slovně, ale celkově svým chováním. Důležité je být sám v klidu a dítě odreagovat. Celkem je občas sranda poslouchat co lidí říkají a jak se chovají. Taková nonverbální komunikace je pěkná potvora. Hleďte si to užít.
MTBIKER doporučuje -
Téma bylo zamknuto, nelze přidávat další reakce
