Zase jedno odpoledne :o) doslova na h….

…ani jsem se nestihla naobědvat a už mám kaťata i dres, umotané culíky a hupky, šupky na kolo. Po pár metrech mé nadšení mizí někde v dáli. Celá udýchaná, mokrá jako vodník Česílko, barvu jsem tak zelenou snad neměla, spolu s bratrem chrtem, dorazíme na místo mého začátku a v té době jsem myslela, že i konce :o) na Klajdu. Celý den jsem marně stíhala tři chrty: Karayu, Polky a Splintera-bratra. Nevím, co si tam na špici šuškali, ale mně do zpěvu nebylo. V prvním sjezdu jsem třikrát ztratila bidon, popálila se o kopřivy a hlavně o5 opravovala vysunuté prachovky na vidly…no comment…
Nebylo mi moc příjemně, když mizeli někde v dálce, ač jsem šlapala, jak jsem šlapala.. Z Bílovic kolem koní a Soběšice. Hned se mi vybavila „Soběšická mulda“ , ten název mi moc nezaváněl a to doslova. Kličkovala jsem mezi psími výkaly:o) Chrtíci byli ve předu a já zvesela přejížděla muldy a muldičky. Levá, pravá..brzdáááá :o) „Né, né, né, jéžíš, proč já! Proč?“, běduje nad svým kolem Karaya, když v tom mi cvrnkne do nosu ta ona nevoňavá vůně :o) Mával tam se svým kolem a kroutil hlavou a my se mu smáli a za břicho se popadali. Nejen, že ta voňavá hromádka-Soběšická mulda byla na plášti, ale byla rozmetená i na vidlici. Nesměle se nás zeptal a otočil se: ,, Mám tam něco?“ Naštěstí na chrtím pozadí nebyla ani známka bahna ani psího výkalu :o) Následovalo hluboké vydechnutí. Úf. Polka vzpomínal na předešlý den, kdy zažil něco podobného, ale jeho kolo vyzařovalo čistotou. Následoval krásný sjezd do Řečkovic, kde Karafa o5 perlil. Je tam “daunhilová:o)“ trať , kterou i on zkoušel na svém Superioru o velikosti 21.5 Povídal a povídal, jak tam drandil zdejší hupky a jeden z jeho dojezdů byl po předním kole, páč se tam nevešel. Nám zase cukají koutky a nevydržíme udržet ten výbuch smíchu :o)
Konečně je mám před sebou nejvýš na 2 metry, tak si spolu i povídáme. Směr Medlánky, s Polkem vzpomínáme na B52 a bahýnko, přetržený řetěz. Jedem směrem na Babu, opět mi skotačí řazení o stošest a na malou placku to nedostanu, tak si to šmrdlu nahoru k rozcestníku, kde si spolucestující ulevují. Dále naše nedělní výprava pokračuje do Jinačovic, po zelené na Trnůvku. Tam se drkotám po louce, na tachometru moje rychlost klesá a klesá, zbystřím a svou jízdu zpestřím počítáním vyplivlých pecek od špendlíků, které rostou při cestě. Konečně se doplahočíme k Oboře, kousíček přes Křížovou cestou. Pozorně sledujeme okolí, jestli nepotkáme zdejší obyvatele-daňky a prasátka, dneska naštěstí ne. Ani Karayovi nestihneme říct bacha a už je dole, pod Křížovou cestou. Zhrčíme to všichni a trajdáme si to do Veverské Bitýšky, teda nejprve třikrát po zelené nahoru a dolů, kluci se to snažili vyjet. Karaya úspěšně, bratr zajel do lesa-asi na houby-celou cestu říkal, že voní. A Polka se taky snažil. Pak šup na kofolu a na “Parník“-to je zdejší pochoutka. Když to chrtům donesl-Karaya na to mrkl jedním okem, pak i druhým a nešťastně prohlásil: „ Proč jste mi neřekli, že tam je niva?“ :o) Začal ji s nechutí předělávat na kraje talířku. Ale zdolal to a pořádně zapil kofolou.
Jedna kapka, druhá… Prší, prší, jen se leje, kam koníčky… problesklo nám hlavou. Po žluté, po žluté, kolem přehrady. Potkáme tam ještě dva blázny-kamarády na kole a letíme abychom nezmokli.Všichni cestu přežijeme.
Z přehrady jedem opět jen ve čtyřech, zato to tempo…Propleteme se skoro celým Brnem, když uvidím teprve komín co se tyčí u Pelľsu, tak se mi chce vyklapnout z pedálů. Ale zkousnu to a šmrdlu dál, projíždíme kolem lomu, kde trajdí XCéčkaři.. Při pohledu na zdejší krpály raději nemluvím :o)
Následuje rozlučka s jedním z chrtů z líhně nazývané Líšeň, pak i s druhým a ten zbytek jede domů do Šlapanic. Ještě na Hraničkách sledujeme jak v dáli na horizontu krápe a táhnou se provazce deště dolů k zemi. Suma sumárum 75 km, průměr něco před 19.
Bylo to bezva a já dostala za úkol napsat tuto povídku..utlačovali mně k tomu doma i po internetu..tak tak :o)