Jak jsem udělal 160

Bacha, je to esej. :D

Na úvod musím říct, že jsem na výlet nijak zvlášť netrénoval a je to poprvé asi po 5ti letech, co jsem ujel víc, než 100km (to bylo po rovině okolo Labe). Většina mého nepravidelného ježdění se odehrává v terénu a nepřesahuje 60km, tento rok jsem právě překonal 2500km.

Je předveřer dne D. Sedim u počítače, tesám si do paměti naplánovanou trasu a bedlivě pozoruji snad všechny předpovědi počasí, co znám. Má foukat západní vítr, hodně foukat. V nárazech až 50km/h, to nebude dobrý…

29.9.2016 v 5:50 mě z říše snů vytrhává pronikavé drnčení budíku. Soukám do sebe snídani, popíjím šálek kakaa a oblékám se, za okny je pocitových 11°C a stromy šumí v syrovém větru. Je čas. Poslední kontrola obsahu batohu a mířím na metro, které mě popostrčí na okraj Prahy. Je narváno. Zvláštní, kolik lidí cestuje směrem ven z města v tuhle dobu, asi jedou za prací do obchoďáků a na letiště.

Když vylézám z konečné Zličín, hodiny ukazují 6:40. Slunce vychází asi za 20 minut. Čekám, až mobil vypočítá svoji polohu, zapínám záznam, nacvakávám tachometr, zapínám blikačky a konečně vyrážím. Zvolna se proplétám hustou dopravou a po očku sleduji tep, nesmím přepálit začátek. Jen co projedu ven z města pod výpadovkou na letiště, opírá se do mě nepříjemný protivítr a tep i přes veškerou snahu šplhá přes 170bmp (čili 85% mého maxima). Dávám si první 2 tabletky hroznového cukru, snad to trochu pomůže. Zdravím se s několika cyklisty jedoucími za prací opačným směrem a pomalu ukrajuji z úvodních 15ti km po rovině mezi poli. Kousek před Františkánským klášterem vychází kdesi za mnou slunce a já pronásleduji svůj dlouhý stín. Napravo v dáli vidím Říp a vrcholky Českého Středohoří. Konečně projíždím Červeným Újezdem a uhýbám do Svárova.

Rovina a otevřený bezlesý prostor končí, užívám si sjezd do údolí Kačáku – říčky Loděnice skrz podzimní les. Dole pod serpentýnou má někdo sídlo obehnané kamerama a já sjíždím ze silnice na mizernou dvoustopou cestu. Z mlhy se vynořuje několik provlhlých chatiček a poté se cesta mění v úzkou rybářskou pěšinu skrz kopřivy. Míjím torzo starého mlýna a pokračuji další ospalou chatovou osadou, kde trochu bloudím. Je až neuvěřitelné, kolik podobných osad v údolích v širokém okolí Prahy je. Po krátkém strmém stoupání projíždím Malé Kyšice a opět klesám k Loděnici. Oproti plánu mám asi 20 minut zpoždění. Pozvolna stoupám nekonečnou štěrkovou cestou a stále se mi nejede zrovna nejlíp. Konečně se v dáli objevuje závora znamenající silnici a rovinu, dávám si banán a sundávám čelenku, začíná se oteplovat.

Pokračuji dlouhou rovnou silnicí skrz starý les, nikde nikdo. Konečně se mi jede docela dobře. Zanedlouho projíždím vesničkou Běleč. Vyjel jsem z lesa a opět se do mě neúnavně opírá protivítr. Odbočuji mírným stoupáním směrem na Lány a jen co opět zmizím v lese, stáčím se doleva po červené turistické dolů do údolí. Sjíždím po skalnaté cestě okolo vysokého plotu Lánské obory. Tisíce kamenných stupínků mě neúnavně drnčí do pedálů a řídítek, trochu přefouklé pláště a mizerná vidlice toho moc nepoberou, přestávám cítit ruce. Za několik minut se dostávám zpět na silnici na dně údolí. Směřuji k přehradě a míjím pár rodinných domků, všude je vlhko a chladno. Tady bych bydlet nechtěl. Nad lehkou mlhou válící se po perfektně střiženém trávníku se tyčí monumentální kamenná úpravna vody, přehrada Klíčava je zdrojem pro Kladno. Míjím už asi pátý zákaz vjezdu a stoupám na hráz.

Konečně přijíždím na korunu hráze, mám prvních 35km v kapse a půl hodiny zpoždění oproti plánu. Kochám se pohledem na nehybnou hladinu mezi prudkými svahy, soukám do sebe první balení kakaových Bebe sušenek a sjíždím kousek zpět z hráze. Znova stoupám ven z údolí. Pozvolna šplhající cesta se vlní svahem. Za čtvrt hodiny se opět dostávám na silnici a po dlouhé době potkávám pár aut. Sjíždím po kostkách v Křivoklátu dolů k Berounce s myšlenkou na to, co mě čeká na druhém břehu.

Za dlouhým mostem sundávám návleky na nohy, dvě velká stoupání, která mě čekají, mě zahřejí dost. Dávám si na posilnění další balení sušenek, 2 tabletky glukózy a zvolna se pouštím do prudkého stoupání s převýšením 250m. Mám trochu krizi, ale není to tak hrozné, jak jsem si myslel. Krpál jsem si v duchu rozdělil na pětiny a strojovým tempem pomalu nabírám metr za metrem výšku. Cestou mě předjíždí pár kamionů. Za necelou půlhodinku jsem nahoře. U Leontýnského zámečku jsem snědl housku a opouštím na chvíli les. Projíždím okolo velkého kruhového statku Karlov a boční vítr mě vytlačuje ze silnice. Blížím se k druhému cíli výletu – rozhledně na Krušné hoře. Opuštěná silnice se opět ztrácí v temném listnatém lese a pozvolna stoupá. V 11 hodin zastavuji na parkovišti pod Krušnou horou, dávám si další balíček Bebe a po cestě z jemného štěrku polykám posledních 100 výškových metrů na vrchol. Když jsem tu byl poprvé a naposledy minulý rok, stál jsem dlouhou frontu nahoru, teď tu není nikdo.

Zamykám pro jistotu kolo a po točitém schodišti zavěšeném na dlouhé závitové tyči lezu na vyhlídkovou plošinu. Ostrý vítr píská na pletivo v zábradlí a já si vychutnávám dokonalý výhled na všechny strany. Na severním obzoru vidím České Středohoří, Říp, Bezděz a zdá se mi, že i 115km vzdálený Ještěd. Údolí Berounky a velký statek v Karlově, kudy jsem projížděl. Na východě se lesknou nejvyšší budovy na našem sídlišti a pohled jižnim směrem odhaluje program na odpoledne – Hřebeny v celé své kráse i s majestátním vrcholem Plešivec.

Trochu mě začíná tlačit čas, naštěstí následujících 10km je téměř pořád z kopce. Zásoby vody v Camelbaku se začínají tenčit a tak se ještě zastavuji v Jednotě v Hudlicích pro malou kolu. Mám rád tyhle obchůdky v každé větší vesnici. Svižně klesám po silničce do Králova Dvora, kde podjedu dálnici D5 a na náměstí dopíjím zbytek koly a sundávám mikinu. Je 12 hodin a já už měl být na oblíbeném kopci Voškov s golfovým hřištěm o 15km dál poblíž Karlštejna. To by nešlo, zbaběle zkracuji trasu kolem Koněpruských jeskyní. Cestou nahoru potkávám dlouhý nákladní vlak z velkolomu Čertovy Schody sjíždějící do údolí a míjím další přehradu, která připomíná svou barvou hrachovou polévku. Další vrchol hravě zdolán a já mírně klesám do vesničky Bykoš, abych mohl mírně vystoupat na hřeben Housina, sjet a zase vyjet do malebných Neumětel. Boční vítr mě opět tlačí do protisměru. V Neumětelích se nezdržuji a pokračuji směrem na Hostomice, jenže silnice je zavřená. Nezbývá než využít objížďku přes Skřipel, kam to jede po větru skoro samo. Naopak zpět na Hostomice šlapu na místě, vidina oběda je ale silnější.

Konečně! Přijíždím do restaurace na náměstí. Výborný kuřecí steak, který jsem tu měl před několika lety, bohužel na dnešním menu nemají a tak si dávám řízek a jedno orosené. Paní výčepní není moc milá, ale na jídlo naštěstí nečekám ani 5 minut. Z okna mám krásný výhled na kolo zamčené ve stojanu. Brambory jsou mírně rozvařené, ale obrovský řízek krásně křehký a křupavý. Velkou porci zapíjím velkým pivem a po zaplacení mířím do další Jednoty pro malou Kofolu a velkou minerálku, která putuje do hydrovaku.

Pozvolna vyrážím opět proti větru do vesničky Lhotka. Sakra kdo to tu stavěl? Trochu bloudím, než najdu správnou asfaltku mírně stoupající na západní úbočí Plešivce. Konečně zase na dlouhou dobu schován v lese pozvolna stoupám a těsně nad vrstevnicí 500m.n.m. odbočuji doleva prudce vzhůru. Za pár set metrů se napojuji na červenou turistickou a tachometr ukazuje přesně 100km. Cestou potkávám 3 smějící se turisty, kteří mi nabízí trochu piva. Nabídka, která se neodmítá. Po příjemném setkání už zbývá jen pár set metrů po úzké hravé pěšině skrz borůvčí a ocitám se na vyhlídce z reklamy na Ibalgin. 3. cíl výletu zdolán v 15:10 místního času. Dávám si krátkou pauzu, vyprazdňuji zbytek Kofoly, svačím další sušenky a kochám se krásným výhledem na Jince a bývalý vojenský prostor. Odpolední podzimní slunce krásně prokresluje Brdy a okolí.

Po ploché skále začínám technické klesání a do sedla Klínek pokračuji rozbitou kořenitou stezkou. Stále se držím červené turistické značky a znova mírně stoupám po krásné asfaltce. Předjíždí mě smějící se chlápek v nablýskaném veteránu bez střechy. Opojen krásnou vůní špatně spáleného benzínu se směju taky a stoupám na rozcestí Komorsko, odkud pokračuji do sedla Pod Provazcem. Asfaltka se mění na širší kamenitou pěšinu přes Malý vrch a Kuchyňku. Nechávám kolo, ať si jede, kudy uzná za vhodné, kopíruji terén a doufám, že nepíchnu nebo neříznu plášť. Hřebínek je široký jen pár metrů a na obou stranách občas prosvitne výhled do kraje mezi stromy. Sjíždím z Kuchyňky, kameny se zvětšují a do toho se přidávají kořeny. Zase necítim ruce a začínají mě pálit chodidla. Doufám, že tenhle povrch brzo skončí. Moje přání je vyslyšeno krátce před Studeným vrchem. Rozhledna je ve všední dny zavřená a tak ani nestoupám na vrchol, jen projíždím okolo po klasické lesní cestě.

Mám najeto 115km, ale cítim se, jako bych právě vyjel. Stoupám po široké vojenské asfaltce rychlostí 30km/h, tep ne a ne překročit 130bmp, je to divný, paráda. Nahoře v zatáčce si pro jistotu dávám ještě jedny sušenky a další 2 tabletky hroznového cukru a obrovskou rychlostí se blížím k bývalé raketové základně Klondajk. Kousek před ní musím odbočit opět mimo asfalt, pozvolna sjíždím dvěma parádníma kořenitýma úsekama, abych se dostal okolo základny. Je 5 hodin a slunce se blíží k obzoru. Přesně pod základnou se napojuji na další úzkou asfaltku a okolo chatové osady Na Rovinách frčím na Řevničák.

Když se na konci cesty objeví parkoviště na vrcholu známého stoupání, hodiny ukazují 17:30. Nahoře mě předjíždí bílý Defender, ale hned v prvních zatáčkách ho beru i já, pak už žádné auto nepotkám, jen pár cyklistů supících nahoru. Svištím dolů a slunce probarvuje les do zlata. Řežu zatáčky, směju se od ucha k uchu, stále se cítim čerstvě a myšlenku skončit v Řevnicích na nádraží rychle pouštím z hlavy.

Dole u Berounky se napojuji do nekonečného hada aut v obou směrech. Naštěstí po 3km v Dobřichovicích uhýbám doleva. Už jen ta rovná silnice na začátek údolí se zdá být nekonečná, pro jistotu dojídám poslední 2 tablety, jejich odporná chuť mě pálí v krku. Vrcholky kopců zlatě svítí. Na začátku Karlického údolí na mne dýchne chladný vlhký vzduch, ticho a klid. Všechny silnice okolo mám projeté, ale tudy jedu poprvé. Plynule stoupám nahoru na křižovatku mezi Mořinou a Trněným Újezdem, kde míjím stádečko prasat na louce. Pokračuji do Trněného Újezdu okolo pasoucích se koní, a po vystoupání na vrchol krátce před Kuchařem konečně zase vidim sídliště. Nemám to daleko. Stále se mi jede krásně a po kratším sjezdu do Chýnic(e) bez námahy vyjedu předposlední kopec směrem na Ořech. Došla mi voda. Nahoře u křižovatky jsem právě v čas, je 18:40, slunce spadlo za obzor a do oka mi bleskne jeho rudý odlesk odněkud z druhé strany Vltavy. Letím domu. Na mostku přes Pražský okruh je kyvadlový semafor a já ho objíždím přes chodník, čímž se zbavuju většiny aut. Smíchovskou z Řeporyjí nahoru stoupám jako bych právě vyjel, nahoře na Jeremiášově už vidím malej žlutej paneláček, stačí párkrát odbočit a jsem doma. Nohy nebolí, zadek necítim, zadýchaný ani zpocený nejsem, ale nedokážu se přestat usmívat.

Pár statistik:

Tachometr se téměř shoduje s telefonem. Ujel jsem 162km průměrnou rychlostí 17km/h a nastoupal při tom 2900m, což mi trvalo 9,5h jízdy. Nejvyšším bodem byl vrch Liška krátce před základnou o výšce 640m.n.m., nejnižší bod jsem projel někde před Dobřichovicema ve výšce 205m.n.m. Spálil jsem cca 6800kcal, což je cca 15 tyčinek Margot, nebo kilo a čtvrt Nutelly, nebo 25 piv. :)

Závěrem:

Není potřeba vybavení za statisíce, stačí dobře seřízený obyčejný starý 26“ hardtail s pružinovou vidlicí a véčky + pár hadýrků kvality ála Lidl a myšlenka.

Co jsem si naopak ověřil jako extrémně důležité, je pravidelný přísun rozumného jídla a pití. Kromě 2 ranních chlebů a šálku kakaa jsem snědl jednu housku, banán, 5 balení sušenek, jedno balení hroznového cukru v tabletkách, velký řízek a pár brambor a vypil 2,5l vody, půl litru Coca-Coly, půl litru Kofoly, 1,5 litru minerálky a jedno pivo a hlt. Oproti očekávání jsem dnes ráno jako normálně vstal v 6:30 snad víc odpočatý než jindy. Teď tu sepisuju tenhle report a v podvědomí skenuju okolí Prahy a plánuju další vejlet. :)

Kolu zdar, je to nejlepší věc na světě!

Pro zájemce GPS záznam