Je to tam prostě boží - Vsacký Beskydy a Javorníky

Doufám, že se pletu a hezky i na hřebenovku na horách ještě bude. Pro jistotu jsme ale v pátek využili parádního počasí a městský kanceláře vyměnili za bajkování tam, kde má člověk pocit, že je fakt v přírodě nebo aspoň tak nějak ve zpomaleným běhu času.

Od Brna je člověk za Vsetínem pod sto minut a variant pro horský kola hned nepřeberně. Z Huslenek to bereme po cyklo a nejdřív asfaltce a pak docela nepříjemným výjezdem po zelené na Vsacký Cáb, užíváme si první „flow“ z Ptáčnice, první prudkej výšlap pod Lušovkou, šťavnatej dnes už v podstatě singlík přes Vsacký Beskyd, kořenovej sjezdík vedle šutrovaté cesty od Leští a na asfaltovým výdechu u Soláně už kluci upouští tlak v gumách (a už se mým 1,1/1,3 bar nesmějou).

U Soláně navzdory všednímu dny spousta turistů, od Kotlové dál už v podstatě nikdo. Vysokou bereme těsně pod vrcholem – studánka je bohužel vyschlá. Zastávka na kofolu vychází na Súkenickou, kde po deseti minutách hlasitýho dobrýden k baru doleze neskutečně otrávená baba a se značnou nechutí teda ty tři půllitry načepuje. Před dvěma lety jsme si tady dali skoro nepoživatelný jídlo, tak další černej puntík.

To je všechno jedno, protože na Trojačku přes kořeny, z Trojačky po kořenech, kousek volej a pak zase kořenová paráda vedle široké lesní cesty do Makovskýho průsmyku. Single pod Oselnou je taky epesní a rovinka na Lemešnou – tři kaluže a v podstatě žádný blato! Nemožný. Do sedla trochu vadnou brzdy, ale to nevadí tolik jako to, že se nechám přehlasovat a místo červené s trochou tlačení objíždíme na Kasárne po asfaltce.

Nenechám se borcama s jejich chrtíma gumama a kolama celkově rozhodit a už stoupáme na Velkej Javorník. Jet tam sám, tak s převodem 36–42 asi tlačím a zůstanu čerstvej na zbytek hřebenu, tady jsem se kvůli klukům odpočívajících si pěkně na Eaglech hecl, což se společně s blbnutím na všech kořenech a šrotu do každýho brdku ukázalo jako velká chyba.

Javorníky nádhera, akorát se začíná měnit poměr e-bajků ku normálním kolům ve prospěch prvně jmenovanýho. Po Lemešnou jsme potkali jen asi tři e-bajky a asi deset poctivejch (z toho čtyři na trekkingových kolech, což mě na těch šutrovatejch cestách dycky udivuje), po poledni na Javorníkách už to byly většinou e-kola. Ten posed jak za psacím stolem, zrcátko jak na mopedu… bez komentáře :-)

Před Malým Javorníkem první křeč na zadní vnitřní straně stehen (sval poloblanitý se tomu myslím říká), ale vidina odpočinku na Portáši dává naději, že to bude dobrý. Křeče se při šlapání do kopca v sedě opakují, takže i na Stolečný vrch kousek potupně tlačím. Na Portáši knedlíky rozhodně nezklamou, česnečka je úplně úžasná a kafe taky dobrý. Tentokrát jsem to do sebe nenasoukal tak snadno jako po Marikovským trailu v bouřce, borci dokonce část ani nesnědli.

Na Krkostěnu pohoda s trochu těžkýma žaludkama, do Papájskýho podruhý cejtím, že polymerový desky a 160mm obyč. kotouče jsou mírně nedostatečný. No a pak už to asi uhádnete – i nejotrlejší chlapci s 9kg orlem vybaveným kolem konečně chápou, proč jsem si opačným směrem vystoupil i při sjezdu :-). Vylezeme z těch 660 někam nad 800 a pak uděláme vážnou navigační chybu – mineme červenou po pohodlným singlu a jedeme, resp. za chvíli jen jdeme po hraničních kamenech. Místo, abychom se po zjištění chyby zavčas vrátili, čekáme, že bude příležitost se zase napojit a nevracet. Vyžerem si to až na Makytu s kolama na rameni, pak teda ještě kousek sejdem pač prvních padesát metrů by se tam bál snad i Aaron Gwin a už hurá do sjezdíku.

Ale co to, další zalamovák nahoru? Na ten další skoro 900 m.n.m. brdek už jsem zapomněl a psychicky to tam nebylo. Zvlášt, když jsem i tlačení musel absolvovat s vláčením natažené pravé nohy za sebou. Až na Radošov to pak bylo ve stejným režimu – borci na mě čekali na každým brdku, než to tam vytlačím nebo rozcvičím křeč a opatrně ve stoje vyjedu, já pak zase na ně dycky po sjezdu, který mi chutnaly. No je to poměr minuty vs. desítky sekund, takže z toho mám špatnej pocit.

Singlík dolů vedle vrcholů (druhejch už ten den) Butorek po Senické lúky je ale něco tak božího, že by snad i domorodci z Britské Kolumbie záviděli – kořeny, točky, dají se v tom vidět i přírodní skoro-klopky, kameny. Do toho výhled přes skály, ty louky…

Ze sedla Radošov mě chytá už taková křeč, že se málem rozpláču a teprve po pěti minutách potupně po v podstatě rovině kolo dovleču na poslední brdek dne. Zelenej sjezdík nad Zděchov je trochu pokaženej elektrickým ohradníkem na čtyřech místech s dost znervózňujícím nápisem, že je tam plemenný býk. Jak to obejít ale nevíme, takže každej při jednom neopatrným průchodu dostaneme kopanec a místo původního optimistickýho plánu se zajet podívat třeba ještě na Pulčinské skály fičíme na volnoběh zpátky do Huslenek. Nebylo to dokonalý, ale bylo to nádherný. Nejpozději na jaře jsme tam hádám zas.

Trasa v plánovači na Mapy.cz: https://en.mapy.cz/s/33JMN

Záznam i s jemným kufrováním a barometrickou vejškou: https://www.strava.com/…s/5674519126