Všude v ČR teplo jasno, jen tady klasicky zima a tajemno.
Polámané břízky od mrazu a drsných podmínek.
Pohled na místo, kde stála obec Hutov, těžila se tu břidlice.
Pozůstatek obce. Hned vedle kostela břidlicový lom, ohniště, jezírka ... atmosféru místa cítíte.
Cesta zpět, během deseti minut jasno.
Typické louky a pole v Nízkém Jeseníku. Nikde nikdo. Hodně dlouho nikde nikdo, signál jak kde ...
Cesta lesem, jen já a stromy ...
Zpátky přes kopec k Rýmařovu ... a konečně lidi.
Dlouho plánovaná akce. Putování od Rýmařova jižním směrem. Odkaz na trasu nedávám, pokud chcete objevuje sami. Je co. Nepotkáte ani nohu : ) Lokalitě se říká česká sibiř. Turistické trasy nejsou, přes hluboké lesy to není moc pro rodinky na blind.
(vloženo 13.10.19)
Tak úplně si nemyslím, že by jsme v devadesátých letech přišli o pohraničí, ale máš pravdu, že jakékoliv soužití často vyvolává třenice. Začíná to v generacemi rodině, přes, městské a vesnické, po krajské až po národnostní a třeba i chodecko cyklistické :-)
Ja hlavně chválím zakladatele příspěveku za větu „Odkaz na trasu nedávám, pokud chcete objevuje sami.“
Vypadá to pozoruhodně. Zaniklé německé osady a obce v Nízkém Jeseníku mám rád, mají svéráznou atmosféru. Člověk si dnes uvědomuje, že kdyby Němci nebyli po válce nekompromisně vysídleni, dělali by problémy neustále a nejpozději při sjednocování Německa v devadesátých letech bychom o pohraničí zase přišli.