Útok na dvoustovku aneb když Pepa, tak já taky :-)

Jelikož blizz je po týdnu hotov s garanční prohlídkou, rozhoduju se, jakým způsobem ho dopravit z Prahy, kam mi ho ochotný prodejce přiblíží. A samozřejmě první moje myšlenka: proč nespojit příjemné s užitečným, resp. šílené s nutným? Takže budíček ve čtyři (po čtyřech hodinách spánku :-)), busem do Prahy a z Anděla běžmo na Zbraslav, kde máme v deset sraz. Scházíme se téměř na minutu, chvilku poklábosíme, prodejce si na blizzovi opravdu máknul: servis středu a zadního ořechu kvůlivá pazvukům (vyřešil dokonale :-)), výměna řetězu, nová hazka (páč totálně rozsypaná brzda v napínání řetězu, nechápu, co se tam mohlo přihodit). Teprve v půl jedenácté vyrážím z Prahy, což je mi od začátku jasné, že to bude night ride :-) No, světla a všechno mám, jsem mladá:-D a svět je veliký, proč ne? Od samého začátku mi nohy dávají jasně najevo, že takhle si ten první podzimní den po patnácti kilometrech běhu s batohem tedy opravdu nepředstavovaly. Dávají mi vychutnat doslova každé šlápnutí. Co se týká trasy, nejdůležitějším bodem dnes je rozhledna Máminka na křivoklátské Krušné hoře. Jakmile jsem ji na mapách objevila, hned jsem k ní pocítila zvláštní spřízněnost a bylo mi jasné, že tu musím vidět. Při zjištění kilometráže si říkám, že je škoda nechat práci takhle nedokončenou, a proto přidávám Zvíkov, aby se cifra přehoupla přes chimérickou hranici. Hned za Prahou je ještě škoda jen tak minout vysílač Cukrák, tak ten se do programu taky ještě vleze :-)

Máminka velmi mile překvapila (že by obecná vlastnost maminek? :-D), rozhledna je krásná a konstrukčně velmi povedená, celý tubus točitého schodiště uprostřed je zavěšen na vnější jehlanovité konstrukci a když po ní stoupáte, celá se pěkně pohupuje. Navíc na hraně každého druhého schodu jsou vyřezané vzkazy sponzorů, některé velmi pěkné. Na Mámince si dělám zhruba půlhodinovou pauzu, kterou si později vyčítám při každém šlápnutí, protože nohy mi úplně ztuhly a každý záběr je hotový očistec. Skrzevá Brdy se doslova protrápím, což mě dost mrzí, neb je krásné pozdní odpoledne a atmosféra zde úžasná. Po opuštění Brdů si říkám, že to už by tedy stačilo a v Tochovicích na benzíně do sebe naleju půl litru kofeinu ( ač jinak kafe nepiju) a do lahve s sebou litr koly, by zhoubný alkaloid podpořil mé endorfiny a nohy se umoudřily. A zabírá to, endogenní opiáty konečně získávají kýžený analgetický efekt a nohy najednou přestávají klást soustavný odpor a parádně se rozjíždí! (celkově tak utrpěl nejvíc asi zadek, ještě, že si na něj nevidím, ten bude na cucky :-D). Před Hořejany zapadá slunce a já pak v pomalu houstnoucím šeru projíždím ztichlými vesničkami, koukám lidem okny do rozsvícených kuchyní a vnímám klid a kouzlo úrodné, lehce zvlněné krajiny. Jak vzduch vlhne rosou, začínají se v něm vznášet venkovské vůně natlučených jablek v příkopech, posečené trávy, pečených špekáčků, senáže, hnoje… Vzpomenu si na doktora Rudolfa Hrušínského z Vesničky a říkám si spolu s ním „To není země, to je zahrádka…“

Na Zvíkově jsem už za úplné tmy a rozsvěcuju čelovku. Doteď jsem jela jen na blikačku, člověk je tak nějak víc spojen s okolím, než když kouká jen do kuželu ostrého světla před sebou. Ztemnělé lesní cesty, okolo kterých šramotí v trávě a křoví ožívající lesní zvěř, vyvolávají velmi autentický pocit účasti na životě lesa. Zvíkov překvapil otevřenou bránou, kastelán šel nejspíš na pivo, tak se pozývám dovnitř na nádvoří a dělám pár fotek. Zbytek cesty už probíhá v duchu „honem domů“ a díky blahoslaveným mapám.cz je bezproblémový. V závěru se ještě hecnu a v jednu v noci se nořím do přehrady, aby byl ten triatlon komplet, i když tedy v obráceném pořadí :-) V půl druhé jsem doma jako na koni. No, na kulhavém :-D

15km běh podél Vltavy, 214km 2511vm kolo, 10m plavání :-D