Pražské courání 4.0 (Žižkóóóv!)

Nedávno tady někdo přirovnal Žižkov k Polabí a tak jsem se zamyslel nad úrovní vzdělanosti v Čechách. Byl to člověk hájící e-biky, takže lze očekávat nějakou poruchu, v tomto případě pravděpodobně duševní. Srovnávat hrdé město Žižkov se zaostalým Polabím, které je výspou ukrajinských a ruských zemědělských lánů, patřícím do Asie, je zcela nepatřičné.

Zischkaberg, Zizkow, Veitsberg, Žižkov, se majestátně tyčí nad Prahou a je důstojnou protiváhou Pražského hradu na opačném břehu Vltavy. Nafoukaní měšťané, žijící ve čtvrti pyšnící se titulem Královské Vinohrady by mohli oponovat, že jsou důležitější, ale ti se jen dodnes nemohou vyrovnat s tím, že se Žižkov osamostatnil a svým významem je dalece předčil. Další pražské čtvrti okolo Žižkova, jako Karlín, Libeň, Vysočany, Strašnice, jsou jen vesnice, milostivě připojené k Praze.

Na Žižkově se narodila spousta vynikajících lidí. Třeba Jaroslav Hašek, Olga Havlová, Jaroslav Ježek, Jaroslav Marvan, Jaroslav Seifert a já.

Spousta známých a vynikajících lidí tu i bydlela. Edvard Beneš, Antonín Zápotocký, Jiří Šlitr, Toyen, Oldřich Nový, Vítězslav Nezval, Franta Sauer, Vlasta Burian, Jaroslav Foglar a já.

Život na Žižkově měl pár specifik:

Starší obyvatele Žižkova poznáte podle toho, že chodí předkloněni, s očima upřenýma na chodník. Chůze po Žižkově byla totiž jedním velkým kličkováním mezi spoustou hovínek, převážně od psů.

V bytech se topilo uhlím a na sněhu se skoro okamžitě vytvořila černá vrstva popílku. Venku jsme si plácali šedé sněhuláky a po chvilce sáňkování jsme vypadali jako horníci vracející se ze šichty.

Nejlukrativnějším povoláním byl uhlíř. Při každém závozu domácností dostal peníze do kapsy, aby vybral hezké kousku. Co jsem viděl, tak putny plnil jak mu to přišlo pod lopatu, vybíráním hezkých kousků se nezdržoval.

Jednou ze žižkovských specialit je ulice pojmenovaná podle anarchisty. Tím byl žižkovák Franta Sauer. Ten se spolu s Jaroslavem Haškem účastnil rekonstrukce bitvy na Vítkově. Událost se konala k 500. výročí a organizovali ji národní socialisté. Křižáci, mocně posíleni alkoholem a mohutně povzbuzováni diváky, husitům nakopali zadky a zcela je rozprášili. Celá akce skončila u soudu. Dalším z jeho činů bylo zorganizování stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a založení anarchistické skupiny Černá ruka. Ta by se asi líbila Pirátům. Vyhledávala volné byty a stěhovala tam nebydlící.

Další z žižkovských specialit jsou Žižkovské ženy. Ty vždy při oslavách 1. máje pochodovaly v čele průvodu a vytvářely živé obrazy. Nevím, co přesně vytvořily v jednom roce za obraz, ale komentář: Žižkovské ženy nesou na ramenou ocelové ptáky, mě utkvěl v paměti dodnes.

Jako kluk jsem si zapamatoval jiné žižkovské ženy. Domovnice. Jejich nohy, vytrénované taháním kýblů uhlí, se podobaly nohám tatranských nosičů. Pokud jsme byli přistiženi při nějaké lumpárně, nebylo úniku. Neúprosně nás stíhaly, a i bez mobilních telefonů se dokázaly domluvit a obsadit všechny východy z vnitrobloků. Po dopadení se do akce dostaly ruce, zocelené praním prádla na valchách a neustálým zametáním. V lepším případě jsme dostali pár pohlavků, nebo koštětem na zadek. Pokud bylo naše provinění horší, následovala obávaná otázka: Kde bydlíš? Lhát nemělo smysl, byli jsme uchopeni za ucho, krk nebo vlasy na zátylku a odvlečeni před rodiče. Zde, za mohutného oddechování a natřásání poprsí a kníru, následoval popis našeho zločinu, kdy rozbitý květináč byl v jejich podání zcela roven vraždě. Rodiče okamžitě sáhli po rákosce, řemenu nebo vařečce na praní, podle toho, co bylo zrovna v kurzu a bez ohledu na naše vysvětlování, se jali vykonávat trest. To vše pod dozorem domovnice, která, když jí začala vadit hlasitost našeho řevu, váhavě svolila, že už by to snad mohlo stačit.

Nedělní fotbal byl událostí, na kterou se těšil celý Žižkov. Hrálo se dopoledne. Viktorka v té době hrála 3. ligu, ale to nikomu nevadilo. Dostali jsme buráky, o přestávce výbornou opékanou klobásu a limonádu. Žlutou nebo červenou. Podle toho, co se narazilo. Po zápase jsme chodili do jednoho výčepu. Tátové u piva debatovali o utkání, my dostali další limonádu a pět korun na Jednorukého Banditu. Když jsme vyhráli, peníze se nám zabavily a dostali jsme lízátko a rychlokvašku. Při prohře jsme dostali lízátko, rychlokvašku a poučení, že automaty se nehrají. Doma jsme pak všichni dostali vynadáno, že jdeme pozdě, přejedli se těch hnusů a nechceme oběd.