Cíl Dehetník

No galerie se měla jmenovat „Bod obratu božejovické nádraží“. V průběhu vyjížďky se pak název změnil na „Petrovice po třech týdnech“ a pak na finální „Cíl Dehetník“. Taky se to mohlo jmenovat „Po týdnu opět v Prčici“ ale dosápal jsem se alespoň na ten Dehetník.

Plánování na mapě jako vždy – žádný problém. Bohužel na sobotu nám byl předpovězen vítr. Nesnáším vítr. I jako pěšák. Natožpak na kole. Západní směr…při výletu ze severu na jih a zpět to znamená že mě bude drásat celou cestu. Obdivuju lidi, kteří dokáží dobrovolně vyrazit

za silnějšího větru než 18km/h. Včera jsem se mezi ně pokusil zařadit a nyní již vím, že to je skupinka, kde nemám co pohledávat. Do 10km/h to je větřík o kterém prakticky nevím – tak to mám rád. Jak vidím v předpovědi těch 15km/h, tak už koukám odkud bude foukat a plán přizpůsobuji. 18km/h se skřípáním zubů nějaká nouzovka po okolí a 20+ je pokyn ke gaučování anebo k nějaké pěchotní akci.

Takže vítr byl jedním z důvodů proč to nevyšlo. Druhá věc je ,,vyjet když nemusím". Ten typ bikera z BIKE O'Clock ,,ještě jedno video", tak to jsem přesně já. Když mě netlačí nějaký parťák pod balkónem anebo odjezd vlaku, odkládám to co to jde. Včera se mi odjezd podařilo suvéreně odložit o dvě a půl hodiny, což bylo naprosto super, když i podle původního plánu jsem počítal s příjezdem za tmy.

S ohledem na dominanci boha větru, jsem se rozhodl, že nebudu experimentovat a tam kde to neznám, tak to švihnu po nějaký horší silnici. Bohužel i s tím jsem už u Borotína ( kde jsem si málem rozbil hubu protože když jsem se před nejistou zkratkou chystal slézt z kola, zjistil jsem že mám tak o 20cm kratší nohu než bych zrovna potřeboval ) viděl , že jsem časově úplně v prdeli, tak jsem Božejovice přehodnotil na alespoň ty Petrovice protože ačkoliv tam jezdím několikrát do roka, tak vzhledem k ,,zajeté" trase jsem nikdy nebyl u Vrškamene. Bohužel, při ve stoupání Pikovem došlo na věc nevídanou, dopřehazoval jsem se na kašpárka – na silnici věc nevídaná. Za kašpárka jsem byl hned odměněn přeháňkou. Po doplácání se na vršek Dehetníku, jsem zjistil, že jsem někde nechal brýle, udělal inventuru sil a času a bylo jasné, že za šutry už se nepojede.

Věechny varianty návratových cest jsem měl tak abych se vyhnul Monínci. Nemám to tam rád, ačkoliv k tomu nemám žádný důvod. Kopeček i les parádní ( obzvláště těch lesů je v pokůrovcové době už poskrovnu ) ale vždycky je tam hodně lidí a to já nerad. Ať jsem čuměl do mapy sebevíc, lepší trasu než přes Monínec jsem neviděl, tak jsem se po roce opět podíval na Čertovo břemeno a na oblíbenou kapradinu v buku. Z původní petrovické trasy mi pak zbyla jen odbočka na Zvěřinec. Z Prčice jsem se pak cyklisticky ,,odblanil" a poprvé v životě jsem jel po echt cyklostezce. Před týdnem jsem tam šel pěšky a když jsem viděl některé cyklisty jak to na křížové cestě u Jesenice tlačí, tak jsem si říkal ,,jakpak by se tady asi dařilo mně, po 80+ km v nohách", tak po včerejšku už vím, že v pohodě i bez kašpárka. Krize nastala asi 10km od domova, tak jsem sežral půl tabulky čokolády. Sice dodala sílu ale jako protiváha mi po ní bylo blbě. Ke konci vyjížděk dostávám chutě na úplně nezajímavé věci – samotné kroupy ( nejčastější), černou čočku atd..a tady se ty chutě prostě nějak neprotnuly s tím co bylo po ruce.

Tak snad příště nebude tolik vyšťavovacího větru ( za celou vyjížďku jsem pociťoval vítr v zádech v součtu tak kilometr ) a bude více odhodlání. Anebo konečně dodělají trať na Tábor a do Sepekova budu moct dojet vlakem.