Květnový Orbis pictus

Roztrhaná oblačnost a sluneční světlo proudící skrz ni umějí jako reflektor na jevišti vodit váš pohled po všech plánech krajiny. Je to jedna z těch chvil, kdy je člověk s foťákem vždycky moc pomalý.

Jako tady.. Zapadá tak neskutečně rychle! Jedna z variant mojí cesty z práce. O kousek níž budu míjet chalupu schovanou v louce. Za plotem ovčačka Astra, která už mě zná a štěká jen z povinnosti. Paní, která tu žije, už tu bydlí sama.

Z prstnatcové louky kousek od našeho domu byla nakonec jen tahle fotka rdesna hadího kořene. Prstnatců tam každým rokem přibývá, ale přišla jsem pozdě, už odkvétaly.

Čistá, zurčící.. a STUDENÁ. Po suchých letech se voda vrátila do kraje.

Vimperský zámek v očekávání bouře, která se k němu blíží přes město pod ním. Zůstává klidný, bouří a vichřic už přes něj přešlo mnoho.

Vykoukla na mě, když jsem obdivovala botanickou zahrádku v suchém jihovýchodním svahu vedle silnice. Určitě měla za to, že to ona je tady ta správná modelka.

Slunce si jako marnivý herec potrpí na velkolepé entrée. Nikdy ho neomrzí se před vstupem na scénu pečlivě nachystat a oslnit tak všechny, kdo mu nastaví tvář.

Měsíc není taková primadona. Uvidět ho vycházet v plné velikosti v růžovém soumraku se povede jen občas.

Když ve Zdíkovci odbočíte z frekventované silnice směr Kašperské Hory doleva, čeká vás prudké stoupání a na jeho konci Kostel svatého Petra a Pavla a tenhle tichý vesnický hřbitov okolo. Pár stovek metrů od dunících kamionů je tady pod javory klid. Tak se rozhlížím, kde by mi tak asi jednou bylo nejlíp :-)

Těsně vedle kostela vyrostl apartmánový dům snad o pěti patrech. Věž kostela ho pořád ještě převyšuje, ale vůbec se jí nedivím, že se tváří tak vyděšeně. Možná se bojí, že na ní jednou bude viset billboard realitní společnosti

Náhrobek u zdi kostela, po které se krásně míhaly stíny korun javorů. Je tu pochován jeden z místních farářů, který jistě nad kostelem stále drží ochrannou ruku. Přesto jistota je jistota, a proto nad ním bdí i Václav Prokop Diviš

Nedělní podvečer na Bělči. Než se vymaním z úklidového kolotoče, kdy se snažím dohnat resty z pracovního týdne, bývá už pozdní odpoledne, a tak si pokaždé říkám Aspoň na chvilku..

Chvilka se vždycky protáhne až skoro do tmy, a že bych to měla otočit domů, mi většinou připomene studící propocené triko, když tak stojím ve večerním větru někde na kopci a dívám se, jak si na krajinu dole lehají stíny.

Jedna z těch nedělních, kdy mám chuť objevovat a zkoušet nové cesty. Tahle byla odměnou za vyčerpávající stoupání strmou lesáckou svážnicí s balvany schovanými ještě pod loňským listím

V remízcích se pod husté koruny listnáčů dostane slunce jen brzo ráno nebo v podvečer. Po noční pastvě si sem do vysoké trávy přijdou odpočinout srny.

Tady, u osamělého křížku, se zvolna stoupající údolí láme, pěšina se rozšiřuje a mírně klesá do vsi. Po ní sem kdysi dávno někdo tenhle kříž dopravil, aby vesnické babky měly kde se pokřižovat a položit kytku.