Pražské courání 4.1 (Žižkov² )

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud. Ano, stalo se na Žižkově roku 1889, kdy byla do provozu uvedena první veřejná elektrárna. Zatímco obyvatelé Starého a Nového Města pražského i Malé Strany, lapajíce po dechu a modrajíce v obličejích, hynuli na otravu svítiplynem, obyvatelé Vinohrad čekali na bouřku, aby mohli od blesku zapálit své louče a potomci neandrtálců z Karlína, Libně a Vysočan oheň ještě neznali, Žižkováci cvakli vypínačem a bylo světlo. A byly i tramvaje na Žižkově. Ty tam jezdí od roku 1883 (Do roku 1891 na koňský pohon.) a od té doby chytají jezdce na kolech do pasti zvané koleje. Možná chytily i Emmu Destinovou, která na kole jezdila i na velodromu, který stál na Ohradě od roku 1888. Samozřejmě, že tyto události si nepamatuji.

Nepamatuji ani 1. červen 1955, kdy se v Koněvově ulici konalo velké srocení pavlačových drben z celého Žižkova. Velitelkou byla většinou domovnice s nejsilnějším hlasem a postavou, bojovou jednotku tvořily jí podobné ženštiny, lišící se pouze menším počtem brad, které sevřeny v pevném šiku útočily na nešťastníka, který se jim znelíbil. Měly široce rozvětvenou špionážní síť, rekrutovanou především ze starších, hubených našeptávaček, s pohledem a hlasem zmije. Ty sledovaly dění za záclonou, plížily se kolem hřišť, poslouchaly u dveří a vykukovaly zpoza rohů. Prohřešky byly hlášeny s větší rychlostí a spolehlivostí, než mají SMS. Párkrát jsme se dostali do hledáčku útočné vozby a přísahám, že zem se třásla, v ryku, podobném troubení rozzuřeného stáda slonů, se ozývaly výkřiky: „Hrrr na ně“, „Bijte je, nikoho neživte“ a celá tato apokalypsa byla podmalována chorálem „Ktoz jsu bozi boyownici“, který si, tyto hrdé následovnice Jana Žižky, při útoku pobrukovaly, podobně jako při při praní prádla, klepání koberců, nošení uhlí a podobných aktivitách, nahrazujících jim posilovnu. Onoho dne však byly podivně nervózní, až nejodvážnější vyrazily a vstoupily do nového obchodu. A tak byla na Žižkově otevřena první samoobsluha v Československu. Baby, zpočátku nejisté, během pár let zdokonalily jízdu s vozíky tak, že mi, když jsem byl vyslán na nákup, za pár vteřin dokázaly zkrvavit oba kotníky, ostrým rohem pohmoždit rozkrok a ještě trefit achilovku, že jsem sotva dopajdal domů.

Po prvním dnu ve škole byla u nás veliká sláva. Moje fotka, se spolužačkou Lenkou, se objevila v novinách. Matka skoupila asi 100 výtisků a rozeslala je všem příbuzným a známým i neznámým lidem ze svého adresáře. Nebyla to moje první účast v novinách. Na vánoce jsem se objevil v Černé kronice, když se mi, spolu s bratry, podařilo zapálit vánoční stromeček a záclony. To kupodivu matka nikomu neposlala. Jednou ve škole, při vyprávění o víkendu, jsem se zmínil, že jsme ráno byli v kostele a pak nás babička vzala na Olšanské hřbitovy, k hrobu Tyrše a Fügnera, kde nám vyprávěla o založení Sokola, jehož byla nadšenou sestrou. Učitelka vyběhla zděšeně ze třídy a za chvíli jsem to opakoval i před ředitelkou, která si pozvala rodiče. Doma pak otec nadával babičce, jestli se nezbláznila, tahat nás do kostela, že i bez toho měl průserů dost. Matka nadávala otci, ať nenadává babičce a babička, bývalá profesorka, ovládající 4 světové jazyky, nadávala oběma, aby se z těch komunistů neposraIi. U toho jsme se ohromně bavili, jelikož rozčílená babička plynule přecházela ze své rodné němčiny do polštiny a francouzštiny z dob svých studií a nadávky zněly hodně malebně. Poučeni o správných odpovědích, jsme pak, při podobných otázkách, několik let stereotypně tvrdili, že jsme byli na akci Z, v průvodu Prvního máje, nebo sbírali starý papír, abychom zachránili lesy. Školu jsem měl nově postavenou, před ní byl rybník a za ní park Parukářka. V rybníku se utopil spolužák, tak ho zasypali a postavili na něm fotbalové hřiště. Dnes tam stojí sportovní hala.

Do parku, ke Křížku nebo do Kapslovny, jsme chodili pravidelně svádět klukovské války. Mladší sourozence jsme odložili k holkám, domluvili pravidla a pustili se do sebe. Většinou se bojovalo o nárok na nějaké území, o které jsme ihned po bitvě ztratili zájem a šli hrát společně fotbal, nebo plenit zahrádky. Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni vychrtlí a bylo nám pravidelně vyhrožováno pobytem v ozdravovně, následky bitev nestály za řeč. Doma nikdo natékající ret nebo modrající oko nekomentoval, jen jsme byli odchyceni a odřeniny z bojů a fotbalu nám byly, v rozporu se Ženevskými konvencemi, vydrhnuty mýdlem a kartáčem.

Když už jsem zmínil holky, tak ty byly úžasné. My jsme domácí práce vykonávali z donucení, až při bezprostředním fyzickém ohrožení, s tichými komentáři a s nechutí, která vyzařovala z každého našeho pohybu. Holky uklízely, běhaly nakupovat, staraly se o mladší sourozence. Při našich hrách se vláčely s kočárky, šplhaly s námi na stromy a ošetřovaly nám krvácející rány ze zápasů. Ve škole, když jsme se po chvíli zapírání, přiznávali k rozbitému oknu, se hlásily, že ony se jako taky účastnily i když jim to nikdo nevěřil. Dopisovaly nám úkoly a snažily se, aby naše sešity a učebnice, nevypadaly jako něco vytaženého z drtiče odpadků. Pak jednou, po návratu z prázdnin, se to změnilo. Nezajímal je fotbal ani lezení na stromy. Začaly se houfovat, špitat si a přesouvat zásadně ve skupinách. Určitě jen náhodou chodily na stejná místa jako my, ale tam dělaly, že nás nevidí. Chvíli jsme byli zmateni, pak jsme si při hodinách tělocviku všimli, jak vystrkují hrudníky a podivně se při chůzi vrtí a došlo nám, že holkám vyrostla prsa. K našemu zmatení přispělo i to, že hrudníky vystrkovaly i ty, kterým zatím nic nevyrostlo. Najednou se na Žižkově objevila nová, neprozkoumaná zákoutí.