Lipsko 2023, dvě videa a fotky

Úvodem odkazy na videa. Pro širé masy je zde

KRATŠÍ VERZE

pro malý okruh fandů jsem připravil

DELŠÍ VERZI

a teď k popisu.

6. 7. 2023 ve čtyři ráno zazvoní budík, tedy žádný tikající žádný chrom a paličky, jen mobil. Díky ulehnutí předchozí den již v osm večer nebyly pocity při vstávání tak strašné. Umýt, nasnídat, vyprázdnit a jde se na to. Ve 4:41 nasedám na kolo a vyrážím si užít extra velkou porci cyklistiky.

Je svátek, město prázdné a silnice také. Do Chlumce nad Cidlinou je možné jet pohodlně po silnici, která v dřívějších dobách suplovala neexistující D11. V Chlumci doleva na Žíželice a léty najetou trasou do Libic nad Cidlinou, kde se napojím na cyklostezku k Labi. Nikde nikdo, jen pár rybářů tiše hledí do vody hypnotizujících splávky na hladině. Až do Brandýsa nad Labem nepotřebuji navigaci, ale u obce Dvorce ji raději zapínám. Garmin je nějaký zmatený a nechce načítat trasu. Mapa se mu na zobrazovači točí stejně zmateně jako umělý horizont v letadle po zásahu flakem. Nezbývá, než jej restartovat. I člověk někdy vstane zadkem napřed, tak proč ne Garmin. Po restartu vše funguje jak má, měření aktivity pokračuje, jen se vynulovalo sčítání vozidel za kolem.

Vrzání treter v pedálech mne nutí zastavit na krajnici za Brandýsem nad Labem a pár kapkami oleje promazat čelist vázání. Kap kap, dva pedály, oboustranné MTB, chvilku mi to trvá. Za mnou najednou pískání pneumatik. Dvě auta skoro v sobě, řidiči se hádají, kdo je na hlavní. No byli na ní oba, ale jeden z ní odbočoval na vedlejší. Zamávám mu olejničkou a říkám, že on měl dát přednost. Jejich hádka byla doposud výživná jako hovězí vývar s nudlemi a nebýt mého podnětu, hádají se tam dodnes. Chlápek pochopil, nasraně zařadil zpátečku a skoro nabořil auto, které za ním přijíždělo do křižovatky.

Frčím dál, protože má začít foukat od západu a logicky chci dojet za bezvětří co nejdál.

U obce Peruc na benzínce doplňuji vodu a kupuji si něco k jídlu. Přijíždí traktor na veteránských značkách, na něm pán, paní a kolo. Jedou na dovolenou na Šumavu, 50km denně. Za mě super, kochačka, v tomto případě doslova i cesta je cíl.

Za chvilku se mi otevírá krásný pohled na CHKO České středohoří. Propletu se Louny a dostavuje se protivítr. Velkou část cesty do Chomutova jedu podél dálnice. Hrazda na řidítkách se hodí, je to nejen pohodlné a proti větru i velmi užitečné. Přede mnou se pomalu zvětšuje zeď se jménem Krušné hory.

Z Chomutova zkouším jinou cestu než vloni. Cyklotrasa 3078 vypadala při pohledu na mapy(tečka)cz slibně. Až na pár šotolinových úseků to je pěkné, sklon jen mírný. Užívám si to. Při průjezdu Prvním Dvorským Mlýnem odbočuji na trasu 3079, kde pohádka skončila. Silnice se zvedla a praštila mne do nosu. Průměrný sklon této zdi je 12 procent, maxima mají číslovku 14. Na druhou stranu rovnice si doplňte převod 39:30 a kolo, které v cestovní verzi s plnými lahvemi váží 15kg. Výsledkem je koření cyklistiky, které je pálivé jak malé červené papričky. Fuj.

Nahoře je hezký výhled do naší vlasti, malá to záplata za prožité utrpení. Na cyklotrase Stezka Českem E3 byl vloni tankodrom, který mi utrhl držák světěl, tak volím delší cestu přes Kalek. E3 vypadá opravená, ale nevidím daleko a po loňské zkušenosti více nedůvěřuji. Přehoupnu se přes hraniční přechod Hora Sv. Šebestiána, kde žádné šípy naštěstí nelétají. Hlavou mi bleskne věta: „střílej střílej, poslouchej svého pána“. Zato já letím z kopce a užívám si chlazení proudem vzduchu. Silnice do Steinbachu je stejně jako vloni samá díra.

Podél řek Prießnitz a Zwönitz dojíždím do Chemnitzu. Promotám se městem, kde je kupodivu zavřená cyklostrasa a musím improvizovat. Po pár kilometrech se napojuji na zcela úžasnou cyklostezku, kde jsou bíle natřené krajnice a dokonce i dlouhý tunel a mosty. Vepředu mám blikačku na úsporný mód, kterému říkám „od šera po zataženo“, ale přesto mi jeden němec dá při míjení za to blikání kartáč. Kdybych měl mód „slunečno“, asi by mě vzal pumpičkou po hlavě.

Je krásně, vítr postupně slábne, kolem mne se střídají lesy, louky a zlatá pole. Přede mnou je vidět rovina a v dáli chladící věže elektrárny u Lipska. Připadá mi to jako kousek, ale ony jsou ty věže velké. Do města přijíždím se západem slunce, tak brzy jsem tu ještě nebyl. Ve městě je živo, na rozdíl od nočních hodin, na které jsem zvyklý. V centru města slyším hudebníka na ulici, jak na housle hraje árii ze slavné Bachovy Svity č.3 , hezké a potěšilo. Kostel Sv. Tomáše nalézám ve 22:30. Pořizuji pár fotek a usedám na schody, dávám si večeři. U slavné skladatelovy sochy se střídají návštěvníci a fotí se. Nejsem sám, kdo sem přijíždí nasát atmosféru tohoto magického místa.

Po půl hodině odpočinku a meditace vyrážím na cestu zpět. Směr Riesa, volím hlavní silnice, které v noci bez aut nabízí větší jistotu před případným střetem se zvěří. Nejsou tu kopce jako při nedávné cestě z Vídně, takže rychlost je přijatelná a stačí úsporný mód světla. Do Riesy přijíždím ještě za tmy, kterou mi ředí měsíc na obloze.

Vydávám se proti proudu řeky Labe domů. Jsem v polovině cesty. Ospalost začíná být kritická a na cyklostezce se dvakrát dostavuje mikrospánek při jízdě. Nic příjemného. Je zima, kolem deseti stupňu, zastavit se nedá. Musím to doklepat do Drážďan, kde si dávám kafe na benzínce. Vyšlo slunce a v jeho paprscích se natahuji na dvacet minut na lavičku vzdálenou od cyklotrasy a usínám. Kolo zamčené pod ní. Tohle jsem potřeboval. Hned se jede lépe, hlava i nohy si odpočaly. Nicméně osm hodin v posteli to rozhodně není.

Až do Hřenska jedu proti větru, ale díky hrazdě se to dá. Pak se vítr otáčí a do Litoměřic mi pomáhá. Po krizi si užívám tři hodiny zase při síle. Jenže teplota roste a vedro mne začíná zmáhat. Zastavuji na chvilku ve stínu, kde je mi taky horko. Fuj. Před Mělníkem si dávám domácí koláč a Colu. Pomohly. Ale horko nepolevuje a nohy v tretrách pálí jako oheň. Trpím. Kadence šlapání zpomaluje a já opět děkuju za nápad nasadit hrazdu. Bez ní by mi odešly dlaně i přes dvojitou gelovou omotávku. Hrazdu mám poměrně vysoko (oproti časovkářské koze), ale i tak se dá jet rychleji a pozice na sedle se zalehnutím změní, což je příjemné. Sedlo Fízik Argo Adaptive odvádí skvělou práci. Není problém na něm zalehnout na hrazdu, což mu přidává body oproti dražšímu sedlu Specialized, které mám na cyklokrosce. To nemá tak kamarádskou špičku pro aero pozici. Vítr mi zase fouká proti.

Okolo Staré Boleslavi je za volantem nejvíc prasat. Všechno se to dá nějak tolerovat, i když mají odstup maximálně půl metru při předjíždění. Ale jeden idiot se opravdu předvedl. Při rychlosti kolem 100km/h mne míjí na centimetry s rukou na klaksonu. Prázdná silnice. Šofér ještě z otevřeného okna hrozí pěstí. Nechápu. Ať mu na jeho maličkém pindíku nehet naroste!

V Nymburce se napojuji na cyklokrasu k Labi, která díky stínu stromů přináší úlevu. Chvíle kdy nohy jedou a naopak tuhnou se střídají jako směr večerního větru. Z Chlumce to díky pokročilé večerní hodině beru opět po bývalé státovce. Šoféři slušní, za velkorysý boční odstup vždy mávnu, že děkuju. Sem tam někdo blikne výstražnýma že jako není zač. To potěší.

V Hradci Králové mi chybí 15km na překonání osobního rekordu. Přes únavu, blízkost sprchy a postele si natahuji cestu přes lesní okruh. Vyplatilo se, v cíli cinklo 832km.

Letos má dušička klid, uvidíme, co naplánuji na příští rok :-)

Děkuji všem, co to dočetli až sem!