Strive

Canyon rozhodně nebyl první volbou. Novej bike jsem kupoval za covidu, kdy nebylo nikde nic a v Itálii jsme chvíli přemýšleli, že vykoupíme investiční Shimano brake fluid a řetězy z obchodů, kam nikdo nesměl a bude to doma přepadávat hladovým bikerům. Dá se říct, že na mě zbyl. A černý kola jsem taky nikdy rád neměl.

Taky to není žádný bling-bling fancy kolo, co by se mohlo blýskat opřený někde u stánku u cyklostezky. Už nějakou dobu preferuju jezdit na tom, co tak nějak funguje a radši každý rok jedno pěkný kolo utratit ježděním v Itálii.

Jako první jsem vyměnil kokpit a původní Sram Guide T brzy letěly do bedýnky v koutku dílny, ze který se už na světlo nikdy nepodívají. I přes svůj za dlouhá léta získaný názor na Sram brzdy jsem jim dal s otevřenou myslí šanci, ale to se fakt nedá. Mám úseky, kde jsem s nima musel jezdit jak na lyžích – furt to zrychlovalo a čekal jsem, že to dole nějak žvejknu do strany a zase zpomalím.

Pak mám taky takovou tradici, že přijedu do Finale a po prvním dni řeším jiný zadní kolo. Jedno Nextie mi takhle vydrželo přesně půl jízdy. Teď je tam hliníkový DT 531 na Hope z místního stopu se středomořskou přirážkou, který už tu prošlo různými servisy a ještě tak nějak funguje.

Z maxxisů jsem přešel na Kryptotaly, vzadu vozím Panzer. Za poslední rok jsem neměl ani jednou defekt, což je super. Z neustálýho přehazování gum jsem vyrostl dávno a Krypto mi tak nějak sedí na to, co jezdím. Assegai je taky dobrej.

Pod hlavou mám Reverse Angle Spacer – Jack Moir tam vozil mnohem větší komín, aby se dostal na modernější geometrii.

Pružení jsem před letošní sezónou vyměnil za Factory a přestože je to lepší, i se základním Foxem se dneska dá jezdit dost dobře.

Kotouče mám dospělácký 220/203.