Sokolovská 24h - vzpomínky na to jak jsem prosp(r)al bednu :))

Cíle sem měl spíš osobní. Zkusit ujet 40 kol, zkusit ujet alespoň 300 kilometrů a pokud možno si závod užít. Přihlášku jsem podal až v den před závodem.

V sobotu 7. září stylem startu LeMans vyrážíme na cca 8.5 kilometrů dlouhý okruh. Po celý den panovalo šílený vedro a tak bohužel brzy začal stávkovat žaludek. Nasadil sem systém 3 kola a pauza, takže zhruba 1.5 hodiny v sedle a pár minut v depu.

Přes den jsem vůbec neřešil pořadí a jel spíš na svý cíle, nicméně vedro a neustálý myšlenky na zvedající se kufr v mým břiše brzo naznačily, že z toho žádnej rekord nebude. K večeru poprvý koukám do live rankingu a vidím nadostřel třetí místo v kategorii, který aktuálně s dvoukolovým náskokem hájí Martin Dirbák.

Pomalu se s Martinem oťukáváme, několikrát na mě čeká v depu, aby mě pro jistotu nedal čuchnout. Nakonec kolem půlnoci přeci jen zastavuje, na chvíli zalejzá do stanu a já ho na morál docvakávám na rozdíl jednoho kola. Bohužel další kolo už musím taky do depa a něco sníst. Je asi půl 2 ráno, po více jak 14 hodinách závodu do sebe poprvý dostávám trošku pevný stravy. V tu chvíli vidim Martina opouštět stan a bůh ví proč ztrácím myšlenky na pořadí a zavírám oči s vidinou půlhodinovýho spánku. Podium je nadobro fuč! Probouzím se o 3.5 hodiny pozdějc a sakra se musím přemlouvat abych v těch 8 stupních nad nulou na kolo naskočil. Moc dobře vím, že sem si tím závod pohřbil.

Od cca půl 6 se mi jede zase krásně. Rychle svítá a do deseti hodin stíhám nahnat ještě 8 okruhů.

Nakonec beru bramboru v kategorii, 22. flek celkově, nakrouceno cca 270 kilometrů, 32 kol a bohužel i celkem vyspalej dojíždím pro finisherskou medaili.

Nutno vyzdvihnout můj tým (rozumněj rodinu) a poděkovat za mega podporu a trpělivost. A klobouk dolů před organizátory. Akce je dotažená do posledního detailu a ikdyž jsem si celou sobotu a neděli říkal, že už nikdy víc takovou blbost nepojedu, tak už teď ve mě zase převládají pozitivní myšlenky ????