Tak teda vyhraji marathón a basta!
„Už toho mám dost“, procedil jsem mezi zuby po úderu pěstí do stolu a demokraticky tak ukončil rodinnou poradu, na které se snažil zbytek představenstva a správní rady (choť a dva pulci) zesměšnit mé sportovní výkony výroky typu: „zase budeš o kole jenom celý rok mluvit, nebo se i jednou projedeš jako vloni?“
Vstal jsem ze židle a s důstojností náležící Juanu Antoniu Samaranchovi jsem vydal oficiální tiskovou zprávu, že dobře, tentokrát teda vyhraju nic menšího než maratón a basta!
Pravda, toto jsem původně vůbec neměl v úmyslu a vlastně jsem tak učinil pouze pod nátlakem despektu vůči mým sportovním výkonům a snahou mě identifikovat jako chudokrevného, dýchavičného kozla.
V kuchyni přidělávám na ledničku magnetkami vedle kresbiček našich ratolestí nástěnku s mottem: „Není důležité se zúčastnit, ale vyhrát!“
Důvodů a motivací k přihlášení se na „dlouhou“ se vnucovalo hned několik:
Jednak: Musím napravit mizernou reputaci, která mi doma klesla na bod mrazu po té, když jsme s ženou pořídili našim dětem kola, čímž v tom obchodě zjistila kolik co stojí, začala chodit do bruslení, konstatovala, že ty moje švihy trvají nějak dlouho vzhledem k udaným kilometrům a vyřkla pro mě smrtící ortel „vždyť na tom nic není.“ A prostě furt něco.
Děti se mi posmívají „tak co taťko, jedeš krátkou?“ a sousedka taky už dlouho ve výtahu neprohodila žádnou pochvalnou, obdivnou větu na mojí adresu a to ani zdvořilostní kolem kola.
Snažím se nepřipouštět k tělu pobuřující poznámky typu „ty starej blázne!, šibe ti?, ať si nenameleš držku!“ Nic na to nedbám, pche, budou koukat až přivezu vrchařskou prémii v hodnotě mnoha EUR, zlatý metál, prezenty náležící vítězi, výhru v tombole, na kterou mám taktéž políčeno (nesmím zapomenout přívěsný vozík) a to vše přivezu oblečen v triku, které dostanou jen nadlidi po ujetí dlouhé tratě. Nené, kdepak, sundávat to tričko nebudu, aby mi ho nějaký krátkotraťák nečmajznul. Už tak budu mít jistě problém uchránit to triko před lepými děvami s lačným pohledem, jak se budou snažit ho ze mě strhnout a alespoň špičkou prstu si na mě sáhnout.
Nemohl mě odradit ani rezolutní postoj zdravotní pojišťovny, která při pohledu na mě, na můj zevnějšek a při zjištění, co že to chci jet za závod, rozvázala se mnou všechny smlouvy, dodatečně mi sebrala plavenky a zrušila mi i přispívání na vitamíny, že to prý v mém případě na tu krátkou dobu, co budu mezi živými nemá cenu. Zato obchodní zástupci pohřebních ústavů si u nás předávají kliku od dveří z ruky do ruky, chodí v předklonu s vizitkami a nabízí své budoucí služby.
Druhak: Jsem se rozhodl, že vyhraji. Tentokráte mi jde jen o bednu, o schůdek nejvyšší, o metu všech met, nic než zlato neberu. Dost bylo cyklovýletů a pohodových švihů s kocháním se po krajině. V tomto závodě jde o prestiž, jde o vše a není zde místo pro žádné smilování a slitování se soupeři, žádné půjčování duše, montpák, pumpičky, lepení a nedejbože snad i gelu! S tím je pro tentokrát konec! Zajatce neberem.
Odhazuji v dál falešnou skromnost a mířím přímo do sportovního bikenebe. To mi připomíná, že si musím důkladně promyslet a správně lingvisticky nacvičit odpověď ve třech jazycích (česky, rakousky a svahilsky) na pozvání na olympiádu až budu osloven po dojetí. Nic neponechám náhodě.
Třeťak: Hlavně musím mít to pořadateli deklarované, jedinečné tričko! Je totiž zadarmo! A až mě pozvou na tu olympiádu, tak pojedu v tom tričku, čímž své soupeře paralizuji ještě dříve, než uvidí můj dravý jízdní projev. A vlastně v něm budu i spát, chodit do hokny, na disko a nejvíc se těším, až budu v tom tričku chodit jakože se smetím u nás k popelnicím, jak tam pořád jedna polovina adolescentů sedí zhulená na lavičce a druhá polovina jezdí po zadním kole na „strítech“ – puknou závistí. Také náctileté holé pupíky s odhalenými ledvinami mluvící výhradně hrubým slovníkem mě jistě budou rozšířenými zorničkami svlékat nejen z toho trička a sousedka mě zajisté konečně významně třepotajíc oční brvou pozve na kafe!
Závazek expedice: Ten je jasný. Vyhrát. Zvítězit. Uzmout první místo. Vše je nachystáno, nedělám si starosti se strategií a s přípravou, vyhrát je jen o tom, nepustit nikoho před sebe.
Rozhodně si s sebou vezmu kolo!
Jedno mě však trápí, jaké kolo? Dilema…, to není jen tak, vždyť tam budu hájit CZ barvy! Musím skloubit kvalitu, funkčnost, hmotnost, užitnou hodnotu a hlavně barvu, bo ta jezdí a ne, že ne! Toto dilema musím zodpovědně zvážit a obezřetně volit, aby ten bicykl vydržel tu obrovskou sílu v mých nohách.
Je rozhodnuto, beru s sebou svoji Kovadlinu.
Tento bike, jak ho laskovně oslovuji „Kovadlina“, je pro účel vyhrát maratón jako stvořený. Vzhledem k jeho váze 15 kg mi narostly na nohách olbřími svaly a taháním ho do kopců na zádech mně vzrostla fyzička, že jí mohu rozdávat. Geometrie rámu nedrží směr, tím pádem jsem vytříbil své řidičské umění na úroveň krasojezdců a i ta sebenáročnější technická pasáž na trati pouze vyloudí jemný kulišácký úsměv na mých rtech.
Oprav polámaného sportovního náčiní na trati se také nebojím, neboť své rukodělné umění jsem již mnohokráte zdokonalil například při výměně 3 kusů už z výroby vrzajících středů, nebo při výrobě a výměně všech os čepů a i čepů samotných (osy se rozpadly prakticky neprodleně), protože to soudruzi v USA nedobře spočítali.
Již samotný název kola „Rocket“ ne náhodou evokuje souvislost s Gagarinem (to je ten típek, co se dostal nahoru strašně rychle) a přesně koresponduje s mojí formou. K dokreslení technických parametrů bicyklu snad jen dodám, že náboje kol (přesto, že jsem jinak pacifista) nesou označení „formula“, což i značně neinformovanému laikovi jistě napoví, k čemu že je toto kolo předurčeno!
Někdo by snad chtěl ocenit moje ambice, odvahu, chrabrost, nebo snad i potřást pravicí a pronést zdravici, případně mě poplácat uznale po rameni a s poníženým obdivem popřát „zlom vaz barde“ a musím říct, že by dobře udělal, protože cítím formu jako hrom a k tomu mám poctivě a řádně naodpočíváno.
Odpočinek, ten je totiž vůbec nejdůležitější. Moc dobře si pamatuji, jak jsem byl posledně po nedělním švihu 20 km. A jestli chci jet 100km, tak musím naodpočívat do zásoby. Budu nabírat sílu vleže a ne se honit po Moravském krasu jako smyslu zbavený chrt a rozrážet pěší turistiku provozující procházkáře.
Většinou vrcholoví sportovci před laickou veřejností tají a do trezoru zamykají předstartovní vychytávky, triky, talismany, anabolika a ostatní zaručené, podpůrné berličky. Toto však není můj případ, já to klidně prozradím – například se učím sám dělat palačinky a zjišťuji, že se špetkou pepře mají účinek jako 100 oktanový benzín. Určitě budu muset dát brzdy do 100% stavu a chránit se tak sám před sebou.
Zlomené žebro z letního švihu srostlo, naražené rameno už ramenuje, stržený nehet z posledního závodu také již dorostl a bike mi žena umyla dočista do čista, neboť jí nepochopitelně vadily odpadávající kusy bahna do postele, protože bike samozřejmě parkuje v ložnici u stropu těsně vedle letiště (kde jinde taky, to dá rozum). V noci, když se choť nedívá, tak ho i hladím, ale pssst, nikomu ani muk!
Připravenost je dokonalá. Nic nebrání k výhře.
Start I: Pro jistotu nespím, abych nezmeškal brzký začátek v 10:00 AM. V noci za svitu luny se procházím místem cíle a představuji si řičící dav, který skanduje mé jméno. Úplně živě vidím jak se podepisuji fanouškům do památníčků a rozdávám rozhovory investigativním reportérům. Budu si muset zvyknout na slávu, no jo, je to tak.
Ráno se stavím na konec lajny, to proto, aby ostatní závodníci při pohledu na mé zrychlení nevzdali již po výstřelu, koho bych pak jako v druhém kole předjížděl?
Před novinovými stánky s názvem „toi toi“ se tvoří fronta, asi tam rozdávají tiskoviny zdarma. To by mně mohlo ohrát stát tam tu frontu a žebrat, to si ten papír co si od tama ostatní nosí raději koupím.
Kolegové závodníci mají na startovní čáře trému. Že jim není hanba! A našli se i tací, kteří zaháněli starťáka jízdou na válcích, tak to mi hlava nebere, copak přes noc zapomněli jezdit na kole?!, že si to musí po ránu osvěžit v paměti? Já tvrdím, že je to plýtvání energetickými zásobami.
Mrknu na CZ týmovou jedničku a mírným, uklidňujícím hlasem ho chlácholím ať se nebojí, že ho potáhnu v háku, že mám v nohách dynamit a ať zavolá, když se mu budu vzdalovat, že na něj počkám, nebo ať se mě rovnou klíďo píďo chytne rukou.
Pěkně si to ze zadu monitoruji a předem si vybírám nejvhodnější stopu, kde bude nejlepší adheze. Opakuji si základní poučku, že to nesmím přepálit, tak, jako v mém ranném věku při prvních běžeckých závodech na 3 km, kdy jsem po doběhnutí u potoka blinkal do výběhu nutrií.
Start II: Portýr ve předu zvedá ruku se startovní pistolí a mačká prstem spoušť, úderník udeřuje do nábojnice, nárazová slož trinitrorezorcinát olovnatý zapaluje střelný prach, deflagrace vyvolává zvukovou vlnu, která letí k našim ušním bubínkům při teplotě okolního vzduchu 25°C rychlostí 346,3m/s, mozek přijímá zvukový signál převedený na bioelektrický pulz a dává povel svalům… a že jich panečku mám!
Bleskově vyrážím. Kufry se s zajiskřením zacvakávají do SPD, první záběry do pedálu, špice zvoní, stavba rámu sténá pod obrovským zrychlením, které mě zamačkává do sedátka, myslím, že cítím i spálenou gumu od prokluzu plášťů, šlachy se napínají, svaly zabírají, chřípí se chvěje při mohutném nádechu i výdechu, srdce pumpuje, z nozder odkapává testosteron, obočí se krabatí rozrážejíc vzduch a celkově mně to jede vůbec dobře.
Předjíždím doznívající zvuk výstřelu (ano, takovou mám formu), letím jako lukem vystřelený šíp, vznáším se na tlumičovém polštáři nad terénem jako labuť nad vodní hladinou, vzduchová vidlice s tlumičem sotva stíhá se syčením polykat nerovnosti asfaltu a já rychlostí, elegancí a sílou blížící se arabskému plnokrevníkovi vyrážím a hravě ukrajuji první metry ze směšných 100 kilometrů.
Mám štěstí, přibržďují mě nové, drhnoucí brzdové destičky, alespoň nepojedu jako blázen. Jsem tedy zpomalován do úvodního stoupání, což mi pomáhá vypadat přirozeně a ostatní jezdci to při pohledu na mojí famózní fyzičku nevzdávají. Jestli mi to takhle půjde dál, tak to nechci vidět ve sjezdu, při této rychlosti jistě způsobím rázovou vlnu, zvukový, sonický třesk.
Hrome, jestli ten předskokan ve předu na té vodící motorce neuhne, nebo nepřidá, tak ho přejedu.
Závod: Vzdálenost mezi mnou a ostatním zbytkem pelotonu dramaticky narůstá. Na konci 2km startovní rovinky je to už cca 500m rozestup a v polovině prvního stoupání je to už 1km.
Ztrácím je z dohledu a zjišťuji, že se někde stala chyba, logistický problém, něco jsem asi špatně spočítal…., už vím, krát dva to mělo bejt., zrada, ta mezera sice mezi námi je a i stále narůstá, ale úplně v opačném sledu – oni vepředu, já vzadu. Takže jsou vlastně všichni přede mnou, tomu fakt nerozumím. Mohlo by se tak zdát, že vlastně prohrávám. Já však zachovávám chladnou hlavu a profesionální klid. Jen si pomyslím, že je mladická nerozvážnost vede do záhuby, přepálili to.
V průběhu maratónu jsem sice beznadějně v poslední vlně, ale pořád mám sílu jako býk, nevzdávám to. O své výkonnosti přesvědčuji dobré 2km jednoho důchodce, který jde s podkolenkami a s košíkem plných hub vedle mě. Potom řekl „naschle“, prodloužil krok a zmizel v ranním oparu. Říkám si klídek, on jistě nemá za sebou úvodní táhlé stoupání jako já, takže jsem se nenechal zmalomyslnět. Vidina trička mi dodává neskutečnou vytrvalost.
Postaršího manželského páru v riflích, který mě na kolech s nosiči a s drnčícími blatníky předjíždí se ptám na cestu. Neposmívají se mi, že bloudím, protože podle mého oblečení správně usuzují, že jsem vrcholový sportovec, ujišťují mě o správném směru a ukazují prstem přede mě na skobami lemovanou cestu s označením 9+.
V půli kopce mi klesá cukr v krvi na hodnotu mínus a dalo by se říct, že se stala slanou. Mlha blížícího se bezvědomí mi zastřela zrak a přísahám, že jsem zaslechl i vábení lesních žínek k tanci na paloučku. Nebyly to však víly, byli to fanoušci a mlátili kravskými zvonci k mému povzbuzení. Stejně jsem to, ale přes tlukot svého srdce neslyšel.
Po nekonečně dlouhém, táhlém stoupání (náklon přibližně 90°) přichází na řadu sjezd, kořen, kopanec do zadku, díra a následně můj jazyk na předním kole kontrolující stav dezénu, větví i s listím dostávám po hubě, klackem ve tvaru biče au chytám ránu přes hruď , desátá moucha mezi zuby sice dodá proteiny, ale vůbec nechutná, sakra šlahoun maliní s trny velkými jako zuby vlkodlaka mi tvoří přes stehno krvavý šrám – EPO mi teče do polobotky. Musím si odpočinout, zobnout něčeho energetického a zapít tekutinou s mikroprvky.
Na obžerstvovačce plním kapsy a batůžek vším co mi přijde pod ruku, slíbil jsem dětem, že jim z výletu něco přivezu. Mezi pády na šiškách ukusuji z energetické tyčinky a očekávám zvýšení výkonu. A nic. Hm, asi byla vybitá.
Demoralizován z neznámých důvodů v můj neprospěch vyvíjejícím se závodem tlačím kolo jak do kopce, tak i z kopce. Nasedám jen když za zatáčkou slyším fanoušky a konsternuji je otázkou „jsem první?“
Je čas „odskočit si za stromeček“ a zbavit se tak několika cenných gramů navíc, avšak příliš pozdě zjišťuji, že v nadmořské výšce jen těsně pod Everestem nejsou v dosahu žádné lopuchy. Jen smrkové větvičky…
Cíl, rekapitulace a hodnocení: V závěrečném spurtu, pro který jsem si šetřil síly a gel mě předjíždí hrstka školáků s opačně nasazenými kšiltovkami na bikroskách. Přijíždím na chvostu, potupen, znemožněn. To byl teda nápad, přihlásit se na dlouhou s 15ti kilovou kovadlinou. Jak to doma vysvětlím?, co jim řeknu?, to tedy opravdu nevím.
Pozdní dojezd maskuji bojovým pokřikem „pusťte mě do dalšího kola!“ a „to jste mi měli říct dřív, že se jede jen sto!“, nepomohlo to, nikdo se vtipu nesmál. Stejně tam byla už jen uklízečka, která osamocena zametala poházené špunty od šampaňského po glorifikovaných rychlojezdcích.
Jsem dezorientován, zmaten a bojím se, že nedostanu to proklaté triko. Cítím ve vzduchu pach smrti a zmocňuje se mně posttraumatický stress. Se sklopenýma ušima se plížím ke stanu a kuji pikle, kde seženu náhradní maratónské tričko, bo bez něho domů opravdu nemohu, to ne! Doufám, že mají v Brně – Slatině v neděli otevřenou vietnamskou tržnici, snad tam nějaké fešné triko se 4mi pruhy bude („aňo paně šluši vam, vic pruhu – vic adidaš“).
Zájezd byl pěkný, což o to, to ano, ale že by se to dalo srovnat s obligátním výletem na Kokořín, tak to zase ne. Při přepočtu všech nákladů a výdajů jsem po podtržení a sečtení zjistil, že mě to tričko (nakonec mi ho při pohledu na mé krokodýlí slzy dali) stálo tolik českých kreditů, jako by bylo od samotného Armaniho a patřil by k tomu triku i dvouřadý oblek velectěným Giorgiem vlastnoručně šitý.
Vyhrál to nějaký chrt, který se teda tím pádem umístili hluboko, daleko přede mnou. Vůbec to nechápu, vždyť jsem měl i rukavice s ustřiženými konci, i duši přiisolepovanou na představci jako on.
Po důkladné analýze jsem na to však přišel. Bylo to v tom děleném bovdenu co měl. Já ho mám totiž vcelku. Jak mi to jen mohlo během přípravy uniknout. To se potom není čemu divit, že jsem to s takovým handicapem nevyhrál. Můžu být rád, že jsem vůbec dojel, že?!
Oblékám si maratónské tričko, beru odpadkový koš, jdu se smetím k popelnicím a příště…, příště už určitě vyhraju!
