nejhorší chvilky na kole

jeden z davnych cias este ked som jazdil so srotovnikom – starym fortom ktory houby brzdil, a predsa som sa s takym – blbec, spustil dole prudkym kopcom okolo 13%, dosiel k ostrej lavej zatacke a chcel ju prejst tak nejak stredom cesty, ale auto iduce za mnou ma zacalo predbiehat, tym ma vtedy vytlacilo na kraj, a tak s tym vrakom so stastim vytocil asi 5 cm od zvodidiel, lebo brzdit to zbrzdilo iba trochu. jednoznacna moja blbost

a najhorsi zo vsetkych – uprostred tohto leta na cestaku – schadzal som z kopca nad zlatnikmi, kde je relativne nova cesta (vzdy som tam dovtedy siel iba hore, a pripadala mi bez hrbu), na rovinke 55, do zatacky som to pribrzdil tak na 40, sledoval cestu skor dopredu, predsa len zacinala sa dedina, jazdili tam auta, v protismere bol na ceste piesok ktoremu sa bolo treba vyhnut, zatacka sa trochu tahala – a tak som si nevsimol jamu do ktorej som cerstvo nafukanym kolesom vbehol a skoncil na zemi na mieste, po ktorom asi 3 sekundy predtym preslo auto…skoncilo to tak, ze 2 dalsie dni som bol prakticky invalidny, tyzden nemohol normalne chodit a 2 tyzdne ist do prace. na hajtre so sirokymi gumami a odpruzenou vidlou by sa to urcite nebolo stalo, podobnych jam som s nou presiel na tisice, a aj vyssou rychlostou (az do 80) bez toho, aby to akokolvek ovplyvnilo co i len smer jazdy

2000, Elba. V nějakém městečku jsme chvíli pokecali se třemi německými bajkery, oni pak jeli napřed. O patnáct minut dál v klesání jeden z nich nevybral zatáčku, sletěl přes svodidlo asi 50 metrů ze svahu. Ze spodní zatáčky jsme se prodírali křovím zjistit jak na tom je. Sanitku volat bylo zbytečný, nepomohla mu ani přilba…

Jednou jsem už před pár lety v nějakém sjezdu po silnici v Českém ráji (už nevím kde přesně) v serpentýnách potkal v ostré levé zatáčce dvě auta jedoucí vedle sebe (ten jeden magor předjížděl). Moc široké to tam nebylo, musel jsem až za krajnici, kde ale také už byla blízko svodidla a sráz. Naštěstí jsem jel do té zatáčky hodně pomalu, takže nebyl problém se tam narvat, co to šlo ke svodidlu, problém jsem měl jen s tím, jak jsem se leknul. Naštěstí hlavní šok přišel až po té zpětně, většinou reaguju v krizových situacích docela dobře a nepanikařím a přijde to na mě až se zpožděním.

kdyz jsem pred trema rokama na zavode lehnul a v prvni chvili jsem se nemohl zvednout. Sice jen par sekund, ale proste to neslo. A to byl sok daleko vetsi, nez nejaky se potkani s autama v zatackach anebo vytlaceni autobusama…

Určitě ti nezávidím co jsi zažil, ale chci ti jen říct, že na té cestě, ať už z Pradědu na Hvězdu nebo z Ovčárny na Hvězdu je skoro rok co rok smrťák. Je to tam docela rychlé a to že jsi jel 40 km/h tě  asi zachránilo. Já tam na biku jezdím skoro jednou tolik. Minulý rok to jeden kluk nezvládl a zapasoval to přímo pod autobus, který jezdí Hvězda-Ovčárna. Skončil až pod zadní nápravou. Když jsem ho ztotožňoval, tak na něj pěkný pohled nebyl.Takže opatrně. Někdy jet pomaleji znamená dojet…

párkrát se mi taky zadařilo, ale raději jsem ty průšvihy zapomněl

z poslední doby:

sjížděl jsem do Luhačovic od Jezírka lásky. je tam kus docela prudkýho sjezdu. a najednou prsk a bouchla mi přední duše – ten den bylo dost vedro a já měl přefoukáno. naštěstí jsem to ustál, ale akrobacie to byla pěkná. a proti jelo auto…

sjezd ze Zlína – Salaše do Bohuslavic – kdo to znáte, tak víte, že  to je taky pěkně prudký. a mě z pole vyletěl zajíc, přímo pod kolo… fuj.

Srpen 2007, stat Srbsko. Asfalt z kopce, prede mnou jine ucastnici zajezdu se mi zdalo cosi vypadlo z kola, tak brzdim ze to seberu…rana zezadu, sileny jekot, zvedam se a vidim ze moje zivotni partnerka lezi a prava noha vypada divne – zlomena stehenni kost s dislokaci…ten jekot, pocit totalni bezmoci a podminky v Srbske „valecne“ nemocnici nezapomenu nikdy.

Taky jeden pridam,  kdyz ne muj

V krkonoších Strážné, maník na kole valí z kopce, neustál zpomalovací retardér z asfaltu, letěl asi tři metry vzduchem, přímo na hlavu. Chvíli se tam zmítal, pak nakonec vstal a odvezla ho záchranka. Kolo: docela pěkná Kona, vypadala jako nová, Maník: panděro a bez přilby, vypadal, že na tom jede prvně.

No nevím jestli nejhorší, ale při tý otázce jsem si vzpoměl :-) Jednou mě autobusák, když jsem byl zhruba v místech kde má autobus zadní kolo vytlačil naschvál ze silnice, prostě když byl autobusem vedle mě, najel naschvál uplně na kraj silnice, tzn. že já jsem se projel příkopem :-) Zajel jsem potom svoje nejrychlejší 2 km v životě, protože jsem věděl kde staví, na otázku jestli mě na ty silnici viděl, odpověděl, že viděl, ale že jsem se mu pletl, následovala krátká ale z mojí strany poměrně důrazná boxpárty, když někdo z cestujících začal volat něco o policajtech radši jsem se zdejchl, asi by mě u policajtů přehlasovali :-)

Jednou jsem jel s přítelkyní na výlet. Jeli sme z kopce a docela rychle. Ona za mnou. Najednou slyším divné zvuky, otočím se a ona v kotrmelcích na silnici. Odřeniny, nějaké šití a rozbitá přilba (ještě že jí měla). Říkala, že auto který jí předjíždělo ji zcela zbytečně namáčklo na krajnici. Tam byl vysoký obrubník a už to lítalo. Copak o to. Stane se. Ale z čeho mám dodneška husinu je to, jak lidi v autech co jeli za ní, jí v klidu objeli a pokračovali dál. Nikoho nenapadlo zastavit a zeptat se jestli něco nepotřebuje. Ani potom když jsme seděli na té krajnici a čekali na odvoz do nemocnice moc lidí nezastavilo. A co mě nejvíc dostalo, tak ani cyklisti, kteří jeli kolem.

ted jsem si taky vzpomněl na pěknou prasečinu

vracím se kolem desáté večer od babičky, svítím předpisově vepředu i vzadu.

silnice mezi Dubem n. Mor. a Olomoucí (kdo zná, tak ví, že jde o středně frekventovanou relativně širokou cestu. jedu si ve své oblíbené vzdálenosti metr od kraje (zrovna tahle cesta bývala u kraje dost hrbatá a děravá, ted ji spravují). Autíčka mě pěkně objížděla, cesta pěkně odsejpala. Najednou doprotivky dvě auta a za mnou zvuk motoru. Někdo za mnou začal dlouze vztekle troubit a pak jsem těsně za zadkem slyšel pištění zablokovanejch kol. ten ******* vzadu to dobrzdil těsně u mýho zadního kola. mezitím už auta doprotivky přejela, tak ten **** vzadu s minimálním odstupem předjel a cosi řval z okna. byl to ofrout se zlínskou RZ… v tu chvíli se mi udělalo vyloženě zle z představy, že to ten ******* nedobrzdí.

pro rejpaly – ani kdybych jel u kraje, tak se ten ofrout mezi mě a protijedoucí auta nevejde a troufám si odhadnout, že by mě bez emocí smetl do příkopy.

některejm lidem bych snad ani nedal řidičák na vozejk v sámošce.

Jedu dva ro ky zpět na podzim z Videlského kříže na Švýcárnu a v tom mi zapíská v uších ................ tma – probudím se vedle kola na zemi. Vlese se už stmívá, já zmrzlej nasednu na kolo, tak něják jsem dojel dom, doma přede všema mlčím. Druhý den mne doktor poslal na několik vyšetření – vše v pořádku ( díky bohu). Prej nesmím přepínat :).

Dva týdny jsem nesedl na kolo, no a jezdím další dva roky jak rus.

Vzdy ked je to nad 15km po asfalte tak je to strasne…

Mám rád silničku a jízdu v balíku po silnici. Ale v poslední době je fakt o hubu se jenom přesunout na biku do terénu… Za volantem u nás řídí hodně hovad. S kým mám teda ohledně cyklistů lepší zkušenost jsou ženy. Většinou přibrzdí, či zastaví a až můžou, předjedou…

Bylo to někde u Brandova, docela pěknej rychlej sjezd. Byla tam docela ostra zatacka, naklopil sem to, drzim stopu, a najednou tam balo něco kovovýho, něco jako podkova, podvědonmě jsem to přeskočil, kolo se narovnalo a jel jsem rovně, naštěstí tam bylo velký odpočívadlo!

V tu chvíli mi došlo, že na tom kole nejezdim sám…

Opravdu nejhůř jsem se na kole cítil v roce 1994, kdy jsme bloumali po Karélii, tenkrát (nevím jak teď) byla k dispozici pouze mapa Karélie v měřítku 1:250.000 na které byly max. hlavní silnice a zhruba jezera. Jeden den jsme poněkud ztratili přehled o tom, kde jsme a když jsme další den konečně našli silnici a prvních 5 aut, která projela měla finské poznávací značky – krve by se v nás nedořezal…

jednou při soumraku když jsem se vracel od kamaráda, mě předjel kamion…no předjel on skoro škrtal bylo to těsně za vesnicí, provoz žádnej tak to tam prasil jak hovado, odhadem 80, ani nepřibrzdil a já ho za sebou vůbec neslyšel, byl tak 20 cm ode mě, docela mě tim rozhodil, já vypnul nohy z pedálů a dalších 20 metrů jsem dojel setrvačností sty­lem -no foot-, asi 5 minut jsem to rozdejchával…

Před 15-ti lety sjíždím po štěrkasfaltu do vesnice asi tak třicítkou, a zpoza auta mi skočí necelý metr před kolo pes, který asi vyběhl z předzahrádky domu. Viděl jsem ho až před tím kolem. Zabrzdil jsem, ale jenom kolo :-( O hodný kus dál na zemi jsem zabrzdil já, tehdy ještě bez helmy. Vyběhl majitel, moc se omlouval a já jsem v té chvíli přestal vidět – pomalu se mi setmělo a konec. Po pár minutách se zase začlo rozjasňovat, ale ten strach, že do konce života neuvidím, byl hrozný. Navíc jsem byl ještě dost zmatený a v mírném šoku. Majitel psa se zachoval velmi dobře, postaral se o mne, vzal mne do nemocnice a počkal až jak to dopadne, i nějaké peníze na nové tričko jsem dostal. Nakonec z toho byly jen odřeniny, roztržený ret až k nosu a ještě nějaké šití pod okem.

Největší strach jsem měl asi, když jsem v době, kdy jsem ještě neměl povolení do vojenskýho prostoru- v Doupovkách, uháněl jsem po asfaltce z vojenskýho prostoru před vojenskou policií a jel jsem z kopce dolů rychleji nad své možnosti. Dodneška se divím, že jsem to všechn vybral, na 2. místech hrozilo neštěstí- strom a sráz.....dole v Jakubově jsem byl pěkně vyklepanej..a přitom to bylo asi zbytečný, co by mi udělali, zastřelili mě .-) ?

2.věc asi http://www.bike-forum.cz/…0/forum.html#…

uplně nejhorší ale bylo, když nás v době, kdy sem ještě občas jezdil na záchrance, zavolali k k fallu, kdy sousední záchranka srazila v ranní tmě kluka/ náruživýho cyklistu/ na kole, co neosvětlenej jel v dešti do práce, bylo to na mostku, spadl do říčky na kameny, přilba na kousky a v ruce mi zůstala jeho noha..hrozný…i na mě…

Tak taky jednu přidám.

Vracím se takhle s kamošem odpoledne z vojenského prostoru, nádherný dlouhý sjezd s pár serpentýnkami. Kamenitý, šotolinový a po většinou klasiscký lesní povrch. Tak to rozjedu co to jde, zatáčky beru skoro jak plochodrážník, jel jsem ho snad 1000× znám tam každý kamínek. Konečně jsem projel poslední zatáčku co je více než 90 stupňů. Rozjedu to na maximum-asi okolo 60km/h. Dole přibrzdím vyberu zatáčku doprava-mírně klopenou.A v tom vletím na skalu-takové kamenné schodky-o těch jsem věděl, proto také jsem před předchozí zatáčkou trochu zpomalil, ale ouha asi špatný odhad, zbrdil jsem málo kousek přede mnou následuje zatáčka vlevo,za zatáčkou je prudká stěna dolů-jakoby propast.Tak brzdím co to dá, až je zadní kolo ve vzduchu a jedu po té skále po předním(naštěstí už je povrch trochu rovnější), ale zatraceně, jak takhle brzdím tak sem vjel na větší placák, takže teď už nejedu. Ale stojím na předním kole na tom placáku, který klouže po sklanatém podkladu jak surfista.Předemnou pravoúhlá zatáčka vlevo a pod ní ten sráz.Si říkám a jsem v prdeli.Trochu povoluji brzdu, v poslední chvíli se placák o něco zasek a já už jsem zase na dvou kolech za skalou na kamínkohlinitém podkladu.Brzdím i očima, zadní kolo je ve smyku, jsem těsně na krajíčku, chytl jsem o nějakej malej stromek , tak tak jsem to po krajíčku vybral.

Za zatáčkou jsem dobrzdil, a musel jsem slézt z kola, neboť mi začalo z toho být tak špatně jako nikdy před tím v životě. Šavli jsem naštěstí nehodil, ale rozdejchával jsem to v leže/sedu snad čtvrt hodiny.Kdybych stoupl, tak asi omdlím.Když jsem se pak byl podívat na brzdnou dráhu, tak zadní kolo bylo chvíli jakoby už skoro i mimo cestu. Od té doby v tomhle úseku jezdím o dost pomaleji. Minimálně 3 týdny jsem měl z jakýchkoliv sjezdů respekt a jezdil jsem je o dost pomaleji.Vlastně od tý doby už možná ve sjezdech i podvědomně více brzdím, když nevidím za zatáčku.

borec jeste vypravi, ale ta motivace pridat slapnout do toho…

http://www.youtube.com/watch?…