Sedm let nosím v hlavě přejezd švýcarských Alp. Vybral jsem si trasu z Zurichu do Bellinzony – oba body jsou pro mne významné.
Přípravě jsem věnoval celkem hodně času a úsilí, přesto jsem dost věcí neodhadl, popř. zanedbal :)
- etapa – Zurich – Wildspitz. Krásné singlíky střídané šotolinou,
později už opravdu horskou scenérií. Pršet začlo cca v půlce. Ubytování jsem na horské chatě nedostali, ale našli jsme ho na ,,salaši" kousek pod vrcholem.
- etapa – Wildspitz – Chinzing Chulm (?) – Biel. Prakticky pořád
buď poprchávalo nebo lilo. V lijáku docela těžké singlíky po kořenech a vápenci. Bál jsem se pádu, tak těžší věci jsem chodil. V Bielu jsme byli cca v 7 večer – chata geschlossen. Neposlouchejte rady ženských ohledně cesty! :) Doporučenou cestou jsme jeli až do prvního pádu :), pak už to vedli. Záhy byla tma, mokrá strmá pěšina, osvětlená bílou blikačkou byla nekonečná. Asfalt byl naprostá eufórie :) S pomocí místních štamgastů jsme se dostali do hotelu o půlnoci.
- etapa – Biel – Matt. Z mnoha důvodů jsme ji nejeli terénem. Jeden
důvod: někde 600–800 m výškových jsem nechal na cestičce ležet ve tmě a mokré trávě foťák, bylo mi ho líto (peněz), tak jsem si dal chodeckou vložku tam a zpět. Místní ho ráno našli a v poledne mi ho předali i s obědem :). Po návratu ke kolu a asfaltu začlo lejt. Stálá a trvalá námaha nedělá dobře mým kyčlím, takže jsem si stoupání na Klausenpass ,,užil" málem v slzách. Následující sjezd – strašná zima, voda zeshora, zezdola, v těch zatáčkách nebyli motorkáři rychlejší. Na 6 km nám dali cca 500 m :). Podchlazení se projevilo na úsudku, skončili jsme v jiném Mattu, ubytování B+B, snídaně bohatá.
- etapa – měla být Matt – Vattis. Ráno v lijáku jsme přišli na
to, že do našeho Mattu to máme cca 25 km po silnici! Demoralizováni vším jsme v našem Mattu skončili v hotelu, ubytovali se, začli sušit věci a vlezli do postele. Jídlo úžasné (to v celém Švýcarsku, ale tady obzvláště).
- etapa – Bylo jasné, že do Bellinzony nedojedeme, rozhodli jsme se
přejet Riesetenpass a skončit v Melsu co nejblíže k nádraží.
Hned po startu se šotolka zdvihla na průměrných 20 % a začlo lejt. Jeli jsme asi 2,5 hodiny do kopce, později se to trochu zmírnilo, následně zase pěkně utáhlo. Další cca hodinu jsme šli pěšky v tretrách v bahně (krávy a lidi) a potůčku až do výšky 2200 mnm. Poslední kousek pod vrcholem mi Pavel pomohl s kolem – vrátil se z vrcholu a dal si ještě repete. Několik míst jsem musel zvládat s pomocí obou rukou, anžto jsem se na jedné noze nezvedl :) a byl to docela boj. Vyvážit kolo na zádech, předklonit se, abych rukama dosáhl na zem a krok. Nahoře pasoucí se lamy, později liják a bahno. Dlouhý sjezd po loukách, šotolině a následně uzounké asfaltečce. Když už jsme byli opravdu durch, objevila se sýrárna a hospůdkou, dokonce Iveta byla Slovenka :) Kotel čaje, polévka (v Pavlovým případě 2×), igelitové pytlíky na nohy a hurá vzhůru dolů. Hotel příjemný, zabodovali jsme při svém nevábném zevnějšku pantoflema :) Jídlo, praní, sušení, spaní a ráno na vlak do Zurichu.
6. etapa – auto jsme neměli hned u nádraží kvůlivá penězům za parkování. Při příjezdu jsme dlouho hledali, kde zaparkovat a neplatit, povedlo se, teď nastala chvíle pravdy, co na to navigace? Poslední etápka byla taky docela výživná, prudkým singlíkem na Uetliberg (nešlápl jsem si, ale bylo to jen tak tak) a šotolinkou, později asfaltkou k autu. Přes dvě zastávky na tankování domů – ženu jsem olíbal v cca 10 večer.
Bylo to naprosto supr, tolik koncentrovaných zážitků v 6 dnech jsem už dlouho nezažil – díky Pavle za dolmečrovské služby a doprovod!
