Posledních pár měsíců přemýšlím, jak to budu mít s kolem dál. Napadlo mě, že už to někdo z vás určitě taky řešil, tak budu rád, když přispějete svým pohledem na věc. K věci:
Poslední rok mám na kolo čas jeden, výjimečně dva dny v týdnu. Naději na zlepšení příliš nevidím, a tak narážím na problém, že mi doma ladem leží dvě celkem schopná kola. Jedno je gravel, druhý je řekněme downcountry bike. Vzhledem k časovým možnostem lezu převážně na gravel, a vlastně mě nenapadá jediný argument pro to, abych na Pardubicku lezl na bajka. Na horském kole jsem letos vyjel jednou, a to jen kvůli tomu, abych zjistil, jestli mě to pořád baví. Ukázalo se, že ano, ale nebaví mě všechno to okolo. Naložit kolo, odvézt se někam do zajímavějšího terénu, trávit půl dne na cestě kvůli několika kilometrům na trailu. K tomu vědomí, že mám prostě jen ten jeden den, a že se k podobným výletům přemluvím kolikrát do roka? Pětkrát?
Do toho jsem se přistihl, že bych si Rychlebky rád prolétl na gravelu, a nějaký ty jestřáby a velbloudy klidně vyměnil za pěknou lesní asfaltku nebo prašnou cestu. A že tlačit se mezi dnešní enduristy či trailbikery je to poslední, po čem toužím. Vrcholem družení je mávnout rukou z vrchního úchopu na beranech. Jsem rád na kole v lese, to jako jo, mám rád technický ježdění, ale všechna ta omáčka okolo už jde vlastně mimo mě. Nechápu to, nudí mě to, nevím. Dřív jsem tím žil, teď už nějak ne.
Vyměkl jsem? Zpohodlněl? Zfotrovatěl v pětatřiceti? Asi od obojího trochu, ale zkrátka řeším otázku, jak s tím vším dál. Vozit se na gravelu? Přikoupit silnici? Horské střelit nebo nechat v kůlně jako lapač prachu? A když střelit, nebude mi to sakra chybět?
Jak jste se s tím popasovali vy ostatní?
Pardon, můj psychoterapeut odjel Regiojetem do Chorvatska. (-: