Divoženka

Jízdní kolo Aura XR známé české značky Author jsem si vybral především proto, že vyniká ve své kategorii dobrým poměrem ceny, při použití osvědčených komponentů řady Shimano Tiagra 4700. Již při prvním šlápnutí do pedálů oceníte tuhost hliníkového rámu, kterou podtrhuje přední karbonová vidlice s 12 mm pevnou osou. Na kole jsou osazeny spolehlivé mechanické kotoučové brzdy s průměrem kotoučů 160 mm........

DO ******!, co to plácám za blbosti? Takhle můžu psát o kolečkovém křesle, na kterém budu jezdit za padesát let. Ale dneska ne, dneska mám pod sebou gravel, krosku, špinavou nemravnou holku, která je ochotná s úsměvem udělat všechny prasečinky, na které jsem kdy tajně myslel. Takže jedem! Při prvním šlápnutí do pedálů možná cítím tuhý rám, ale to je úplně jedno. Zespodu na mě křičí posměšný hlas: „Tak zaber ty sráči, to je všechno co umíš? Tak se ukaž buřte!“ Na asfaltu pláště jen šustí, brzo ale odbočím na polní cestu, kde jsem občas projížděl i se silniční Meridou. S ní to bylo vždy opatrně, pomalu a ještě jsem se jí v duchu omlouval, že ji nutím k něčemu, co se jí nelíbí. Ale teď je to něco jiného. Křečovitě se držím za brzdy a šlapu ze všech sil. Není důvod zpomalovat. Koleje od traktorů, výmoly, sem tam zasypané hrubým štěrkem přejíždím naplno, jen sem tam zvednu zadek ze sedla, když se na cestě objeví nějaká ostřejší hrana. A hele, nějaký dobrý člověk vyklopil přímo doprostřed cesty vozík stavební suti a ani to nerozhrnul. Tak kudy to vezmeme? No samozřejmě prostředkem!

Z polní cesty vyjíždím na asfaltku, u které se asi cestáři při objednání směsi spletli v hrubosti štěrku o desetinou čárku. Na silničce jsem ji projížděl nerad a když už, tak v klidu a pečlivě jsem volil stopu. Teď zaléhám do beranů, je mi jedno jestli jedu po krajnici, přes záplatované výtluky nebo relativně slušný prostředek a buším do toho, co mi mé líné tělo dovolí. Pláště krásně tlumí a na příjemně pružném sedle si můj zadek jen chrochtá. Zespodu se ozve: „No vidíš chlapečku jak ti to pěkně jde, ale abys mohl vyzkoušet všechno co umím, tak to se budeš muset ještě móóóc snažit.“ Jasně chápu, pokud by mé počínání na polňačkách sledoval nějaký cyklokrosař, bude mít asi podobné pocity jako absolvent matfyzu, který se náhodou ocitne u maturity z matiky oboru kuchař-číšník. Ale já se cítím skvěle.

Přijíždím do města. Tam kde byl bike příliš těžkopádný a široký a silnička zas křehká a s úzkými gumami těžko bojovala s nástrahami městských komunikací, se Aura ukazuje jako dokonalý stroj. Ideální mix obratnosti, odolnosti a pohodlí. Kanály mě nezajímají, tramvajové koleje sleduju jen tak jedním okem a soustředím se hlavně na obrubníky. Ne proto abych se jim vyhýbal, ale abych si včasným odrazem prodloužil krátký let, když obrubník opouštím. Na křižovatce se za mnou rozjíždí funící autobus. Zalehnu na řídítka a světla autobusu se za mnou najednou vzdalují. Zastavuji v parku a zespodu slyším: „Vypadá to, že už nemůžeš, to ses moc nepředvedl, to já bych mohla pořád.“ Jasně rozumím, to by bylo skvělý, kdybych taky mohl pořád…

Po třech hodinách přijíždím domů a směju se jak debil. „Tak na poprvé to docela ušlo, ale do příště na sobě doufám zapracuješ. Moje ségra jezdí s jinačím machrem, tak ať se s tebou nemusím stydět,“ oglosuje mě ještě Aura na rozloučenou.

„Tak jaké to bylo?“, ptá se mě žena když vylezu ze sprchy. Jaké to bylo? Asi jako intenzivní divoký sex s někým, koho to opravdu baví, říkám zasněně. A protože má žena ví, že konkurenci je potřeba eliminovat hned v zárodku, pomalu se otočí a zamíří ke skříni, kde má schovaná pouta, bičík a černé kozačky.

_____________­________________________­____________________

Pod čarou:

Jak jsem dospěl k tomu, že potřebuji něco do nepohody, jsem popsal u své silniční Meridy. Kolo pro mě teď není jen zábava, ale nutnost a možná i poslední šance, protože po nedávném úrazu kolene nemůžu běhat, chození na delší vzdálenosti mě bolí a je to takový celý na hovno. Na kole jezdit můžu, tam mě kupodivu bolavé koleno omezuje minimálně. Navíc vím, že pokud se nebudu hýbat, tak budu tloustnout a bude to ještě víc na hovno.

Auru XR jsem objednal v plzeňském obchodě Šilhavý – Ramala, původně model 2017, protože ji měli v nabídce v mé velikosti a za nejlepší cenu. Druhý den po objednání mi z obchodu volali, že to co chci už bohužel nemají, už to ani nelze sehnat, ale jestli by mi to nevadilo, tak mi místo modelu 2017 dají 2018 za stejnou cenu. Co na to říct, samozřejmě že nevadilo. Takže tímto díky plzeňákům za skvělý přístup.

Aura XR se mi líbila už od začátku, kdy ji Author uvedl na trh. Alternativa Ronin byl na mě už moc nekonvenční, i když návrat k ocelovému rámu by mohl být zajímavý. Aura byla přesně moje krevní skupina jak koncepcí, tak barevně. Podle stránek Authoru bych měl mít velikost 56, nicméně Aura má relativně krátký rám, takže teď mám i se 100 mm sériovým představcem o 35 mm kratší posed než na Meridě. Samozřejmě, má to širší řídítka, sedí se na tom jinak, ale delší představec bude nutný. Tiagra řadí skvěle. Mechanické kotoučovky mě příjemně překvapily, vše v pohodě odbrzdím i s horním úchopem. Jediná výtka je ke kotoučům, které už z výroby byl pokroucené tak, že brzdy nešly seřídit, aniž by necinkaly do destiček. Dopředu jsem proto dal na zkoušku kotouč od Shimana a ten je zatím bez problémů. Trochu bojuji s tvarem řídítek, zatím se mi nedaří najít optimální náklon a umístění brzdových pák. Uvidíme, buď si na sebe zvykneme, nebo zkusím nějaká jiná.