Ředidlo

Před časem začla skomírat moje cyklistická jiskra, a protože je pro mě důležitý udržet zadel v sedle, potřebuje hlava novej impuls a motivaci. A co by měl bejt lepší impuls než nový kolo. Po dlouhých úvahách a šesti letech strávených téměř výhradně na silnici, jsem se rozhod pro návrat ke svým bajkovým kořenům. Obrazně i doslova. Neplánuju ze silnice úplně utéct, ale musim jí prostě něčím naředit.

Cesta je to nejistá. Nechtěl jsem, aby moje šrajtofle hned zkraje páchala rituální seppuku, a tak jsem se pro rám vydal, nepříliš originálně, na dálnej východ. Je to rám, kterej s bujností plísní zamořuje internety v širokým spektru nejrůznějších názvů, ale vždycky s podtitulem obsahujícím stejnou partu superlativů. Jakmile jsem za velkou zdí projevil zájem, servilní soudruh se okamžitě rozvlnil jak jednotka plech. Přesto ale dalo celkem práci ho přesvědčit, aby taky něco poslal. Rychlost jeho konání by sotva překonala pohyb smradu údolím a bylo potřeba ho pravidelným povzbuzováním držet při vědomí, aby se nezastavil úplně. Nakonec ale zřejmě usoudil, že jsem ještě perspektivní kádr a hlavní část bicyklu přecejen připlula pod značkou SPcycle. Geometrií a částečně i vzhledem se v podstatě jedná o cinklej Epic HT s trochu větším slopingem. Zpracování od oka ok, přítomnost závitovýho středu potěší, nepřítomnost UDH patky nepotěší. Materiálově je to údajně T1000, čili tekutej kov, kterej je možný zprovodit ze světa pouze tavbou za asistence hysterický Sáry Connor a elektronickýho Barbara Conana. Nekup to.

U ostatních komponentů už jsem dal pro jistotu přednost blízkýmu západu. Šel jsem tvrdě po slevách, posbíral kompletní SLX sadu od rybářů a SIDa ve 110mm verzi. Páč hlavní ambicí bylo postavit kolo agilní směrem nahoru i dolu, plánoval jsem dosahnout v rámci finančních možností co nejrozumnější hmotnosti, a tu pak okamžitě zabít půlkilovým teleskopem. Cukalo mi oko, což si vyžádalo ještě jednu cestu na východ pro karbonový sedlo s vestavěným placebo efektem.

V zájmu zmiňovaný agility jsem šel do rizika a prubnul rám, kterej je velikostí na hranici použitelnosti mojí tělesnou schránkou. Podle tabulek specializovanýho americkýho bráchy i kousek za ní. Chtěl jsem co nejvíc prostoru nad rámem. Na dýlku je to sice stejný jako muj starej a nemotornej Rockhopr, ale má to o 4 cm kratší sedlovou trubku. I na stacku mu schází tři čísla, což je moc pro falešný hrdinství. Abych na tom nebyl zlomenej jak vzduchovka, nemusel si dělat z podložek stavebnici a dostal se přitom na stejnej posed jako jsem byl zvyklej, tak jsem to radši posichroval vlašťovkama. Musim si ale na ten širokej klandr znovu zvyknout, zatim si na tom ještě připadám jak Donatello. Byla ale doba, kdy jsem s tim celkem uměl, tak snad to brzo vyplave. Navzdory posedu parafrázujícímu objímání stromů to pořád připomíná jízdu na kole, a to se prej nezapomíná.

Grafickej design, lze-li o tom tak vůbec hovořit, je již tradičně z vlastní zahrádky. Tentokrát nebyl čas a upřímně ani nálada na vymýšlení nějakýho složitýho designovýho chujdeluje. Chtěl jsem prostě bílý kolo. Tak mám kolo krémový. Přecejenom čistě bílá je nuda a tohle je jak dort. Je to spíš poleva než lak, člověk by to nejradši olíz. Benefitem jest, že na světlý barvě líp uvidim až praskne ta sedlová trubka. A taky snáz poznám, že je to špinavý. Jinak je to ale strohý jak vězeňská kérka. Jistej náznak kreativity ze mě vyhřeznul jen na horní rámovce v podobě motivačního hesla nesoucího prvky slavný Cimrmanovo frustrační kompozice a v improvizovaný navigaci tamtéž. V plánu bylo ještě nahradit sedlovou sponu čelenkou z Vinnetua, ale když se někomu nechce, je to horší než když nemůže.

Do těla jsme si zatim moc nedali, ale jede to jak píchlý prase. Inu Epig. V životě jsem neměl živější a obratnější bajk. Čili první dobrá zpráva. Teď už zbejvá jen točit nohama, držet se pryžema dolu a hledat co jsem někde poztrácel. Uvidíme jestli mi Notworks pomůže zpátky k radosti z ježdění nebo já časem pomůžu Notworksovi na bazar a začnu třeba lepit lodě z uchošťourů.