Tak to četla moje žena
Samozřejmě, že jsou i krátké okamžiky, kdy nesedím u b-f a jiných webovek s kolotématikou! Člověk musí taky někdy jíst, doplňovat cukry, minerály, kreatiny, vitamíny, efedriny, steroidy a ostatní potravinové doplňky a občas si musí i odskočit. Většinou však mám poctivě otevřeny minimálně 3 wokna – kola, kola, kola.
No a zrovna když jsem opětovně na monitoru hypnotizoval obrázek jednoho fajného rámu a snažil se ho sugestivní metodou bezúspěšně zhmotnit, tak za mými zády zahlaholil hlas mé ctěné choti „co děláš?“ Jen nerad jsem vystoupal z hlubin bicyklového světa zpět na povrch mezi sprostý, obyčejný lid a duchapřítomně jsem odpověděl „píšu.“ „A co píšeš?“, nenechala se mou veleobsáhlou odpovědí odradit. Odpovídám jí „píšu písmenka.“ Kdepááák, ta se jen tak nedá, ona už mě zná. „Ale, ale a jaká písmenka?, ukaž!.“ Pokusil jsem se zachránit zoufalým únikovým manévrem za který by se nemusel styděl ani Kasparov když bojoval o remízu se skříňovým počítačem od IBM a přešel jsem do ofenzívy a dvousmyslně a smyslně jsem zaútočil „ukážu ti TO večer až budou děti spát!“
Slovní přestřelku nade mnou jako obvykle stejně nakonec vyhrála a něžně mě požádala (rozuměj – poručila) „tak mi to vytiskni brouku.“ Opojen jejím náhlým zájmem o mé dílo a blahou, naivní představou holedbán, že si to jako chce s požitkem přečíst a ocenit, jakého, že to má doma chlapáka jsem s radostí vytiskl celou trilogii příspěvků (Tak…pláště s hřeby, Tak…oprava hydry, Tak…maratón).
Ona je sice angličtinářka, ale na rozdíl ode mě rozumí navíc i češtině. Vrátila mi to opravené červenou propisovačkou. Červená barva tam hrála všemi odstíny a bylo jí k mé hrůze víc než původní černé textové barvy a domnívám se, že jí bylo snad i více, než bílé, kterou měl před opravou ten papír. Na závěr připsala, tak, jak to dělá svým frekventantům i hodnocení – 5ku kosmických rozměrů.
Konstatovala, že je sice fakt, že veškeré detaily jsou sic trochu přibarvené, ale jinak veskrze pravdivé (hejkal existuje, nebo ne?, teď jsem znejistěl – musím to prověřit), ale prý ať tím svým nepravopisem neprzním češtinu. Ach, ti puntičkáři. Jenže peskování neskončilo, „zakazuji ti psát, tolik pravopisných hrubek nedělají ani malé děti a snad ani naši politici.“
No zkrátka a prostě nedocenila mého génia!
K mé nelibosti to ale zdaleka nebyl konec její intervence do mého spisovatelského světa a nepomohly mi ani dle mého názoru neprůstřelné argumenty, že jsem elektrikář, chodil jsem na slovenskou základku a tudíž si mohu dovolit sem tam malou chybičku a nemusím být hnedle dokonalým jazykozpytcem. Já naopak zase rozumím drátkům, a na rozdíl od ní vím naprosto přesně, že červený drátek je +plus a modrý drátek je -mínus, nebo opačně, už si nevzpomínám. Zachvěl jsem se hrůzou očekávajíc katastrofu ve formě jejího příspěvku v „root“ pod mé příspěvky, kde by vyšlo najevo, že do teď jsem jen jako moula vypadal, ale potom by se to i potvrdilo.
Udělala, ale něco mnohem horšího, něco s čím nepočítal žádný můj krizový scénář. Bylo to mnohem horší než nějaká mnou očekávaná nemístná připomínka pod root a snad bych raději přežil i „formát C“. Ach, v závěru se k tomu vrátím a vybrečím se.
Prý ať vychladnu a ať si jdu raději zahrát hokej, na který mě pozval náš rodinný kamarád (ti jsou nejhorší, potvora jeden kamarád). Nerozpoznal jsem nebezpečí a blížící se další fiasko mého sportovního života. Jak bych to, ale taky mohl poznat, když v televizi to vypadá tak snadné. Prostě se jen tak kloužou, občas praští do puku a pak chlastajíc oslavují vítězství.
Vymražená hala, osvětlení jako v pravé poledne, led jako sklo, ani naše zrcadlo v koupelně nemá tak hladký povrch a dokonce i přes pokročilou noční hodinu asi 15 diváků. No hurá, alespoň někdo mě bude moci toho dne pochválit. Bruslil jsem sice naposledy před 17ti roky, ale takové věci zvlášť talentovaní jedinci jen tak nezapomínají a navíc mě ten kamarád (potvora jedna) ujistil, že to bude lážo plážo.
Nikdo neměl tak hezké a čisté manžestráky, ani tak pěkné kožené, žluté, pracovní rukavice ze stavby jako já. Skoro všichni měli hnusné, děravé, bojem otrhané, zapocené dresy, kterými se rozhodně nemohli měřit s mojí mikinou se značkovou cedulkou na hrudi. Měli pomlácené chrániče od ramen až po holeně (měkejši, já je nemám, jsem totiž z oceli!), potlučené hokejky – pche, já mám novou, čistou, bílou a navíc mi nádherně barevně ladí s tkaničkami. Mají i hokejové přilby, asi aby jim nebyla zima na uši, povídám jsou to žabaři – nebyl tam žádný sjezd, skok, ani lávka. Musím si jen dát pozor, ať se neumažu od toho černého puku.
Kamarád (potvora jeden) mi s úsměvem oznámil, že si zapomněl brusle, čímž mě zanechal samotného napospas opravdovým hokejistům. Vzali mě mezi sebe, ale později jsem pochopil, že jen potřebují rozdělit nájem haly mezi co nejvíc lidí.
Po prvé padám ještě než jsem vůbec zahlédl ledovou plochu, to když jsem procházel místem, kudy přijíždí z technického zákulisí rolba a nebyl to toho dne zdaleka poslední pád. Naštěstí jsem měl hokejku, v mém případě správněji řečeno opěrku.
Stojíc uprostřed mezi modrými čarami evidentně nikomu nezavazím a odehrávám ukrutný boj sám se sebou a se svými kanadami. Na druhou stranu musím říct a doufám, že to i ti diváci ohodnotili kladně, že žádný z těch rychlořezačů zatáček neuměl tak šarmantně ležet jako já.
Hrdinsky jsem se vrhnul (kvůlivá divákům) do útoku. Po 10 minutách, když jsem zjistil, že to nepostřehli ani spoluhráči a ani protihráči, pozorujíc tak, že jim fakt nepřekážím, vplazím se do branky a očima posouvám časomíru.
Puk, jak mi odborníci říkáme „kotouč“ létal rychlostí, kterou jsem nestíhal ani očima, natož, abych o něj zavadil holí, takže předsevzetí o neumazání hoksny jsem dodržel. Ještě několik uklouznutí s pádem a je konec utkání.
Vracím se domů v 1:30 ráno a při sprchování v hlavě promítám útočné variace. Ve 2:00 lehám do postele a plný dojmů hraji hokej dál. Ve 3:00 usínám, ale hokej hraji stále dál. V 6:00 zvoní budík a já odcházím ve spánku na trestnou lavici. Lomcuje se mnou 4letá dcera snažíc se mě tak probudit, protože se těší, že jí povezu k babičce – dostává bodyček.
Druhý, třetí a ani čtvrtý den se nemohu hýbat a není to proto, že by mi to někdo zakázal. Jenže toto byla pro mě přehlédnutelná drobnost a zanedbatelná malichernost oproti závěrečnému resumé, které jsem si vyslechl od mé drahé polovičky.
„Jestli takhle jezdíš i na kole, tak to já chci kolo taky a ukážu ti.“
Naposledy jsem se takto cítil, když mi bylo 12 roků, byl jsem „zblitý“ a otec u mě našel krabičku cigaret (modrá krabička „hifi“, nebo tak nějak, vzpomínáte někteří?). „Kup mi taky kolo,“ povídá… A to je ta avizovaná katastrofa.
Samozřejmě, že nejde jen o ty hříšné peníze, které to bude stát na úkor „upgraedů“ mého kola, ani o to, že bude mít novější model než já a zajisté i fešnější barevné provedení, ale jde o to, že ONA BUDE JEZDIT, já ji znám.
A to je konec obrazu mého chlapáctví, který si v rodinném kruhu buduji již léta zkreslováním svých výkonů do nadpřirozena. Už se nebudu moci chlubit, že jsem ten a tamten a onen kopec vyjel na velkou placku počítaje s tím, že to stejně nemá s čím porovnat. S tím je teď konec, ona pozná na vlastní tepovku, jak to se mnou ve skutečnosti je. To je začátek konce mé cyklokariéry.
To jsem si to teda zavařil.
Milá Sally, co mám dělat?
Náladu mi nespravil ani výlet do brněnského Ronda na „volný styl“ s frotmanem Kuchařem, na který mě vytáhl junior. Jako hezký to bylo, to jo, skoky vysoké, daleké i pády byly. V závěru jsem ale přišel na ten jejich podvod – oni tam měli motor!
Epilog pro rejpaly: A jestli si někdo myslí, že se tříštivá zlomenina třetího článku levého malíčku zahojí za 1 týden, tak se pekelně mýlí!
Potřebuji škrabátko pod sádru.
Hádej, který to je? : http://www.bike-forum.cz/forum/foto.php?…
