Bylo nebylo..:o) Tak jsme se dneska se ségrou sebrali a že pojedem na Bukovinku.. Jenže kde vzít kolo, když moje chudák leží rozebraný do posledního šroubečku na dece v pokoji? Pátrám mezi kolama. Stojí vedle sebe a mlčí:) Který vybrat? Mátino? Ne to rači ne-e.. Zbývá taťkovo a moje starý.. Tak si říkám, že vezmu starý… Narovnám řídítka, po 1/4 hodině boje povytáhnu sedlovku o 2 a půl milimetru,achjo.. Ale ať… Napumpuju přední kolo a čumím na zadní… Úplně ten nejstarší ventilek.. Nemůžu najít nic, čím to napumpovat…Nakonec rezignuju.. Stojí tam ještě taťkův poctivej ocelovej Rock Machine.. Na něm nosič, kterej zdvojnásobuje hmotnost kola a na obou kolech nazutý Wormdrivy, na pedálech klipsny.. Říkám si Wormdrive klipsny a zima? Už ani mně to nešlo dohromady… Ale co nějak dojedu… Přidělám světlo, obuju boty vytlačím to kolo před barák… Ségra zavelí a jedem.. Bydlíme na kopci a první co zjišťuju je, že brzdy sem asi nechal doma… Brzdí to víc odporem vzduchu, než třením. Ale zvládl jsem to… Jedeme směrem do Podolí.V Bedřichovicích velká kaluž vody z tajícího sněhu, kterou ignoruju, ale jak vidím tak ségra 5m předemnou ne.. Ségra brzdí, já se modlím o trochu protivětru.. Nakonec brzdím o levou stranu zadní stavby jejího kola… Uff, přehazovačku sem zachránil.:o) No po vysvětlení, že nechce mít mokrý záda jedeme dál a já pokračuju v uctivé vzdálenosti za ní. Přijedeme do Líšně k a vidíme spousty lidí, všichni pěšky nebo běžky.. Mají větší problémy, než my na kole.. Na poslední chvilku se rozhoduju, že pojedem “vrchem” a odbočím. Wormy drží, jen ségra bezmocně o 3 metry přejede odbočku. Šlape se dobře a tak přijedeme až k nedaleké Ochozské jeskyni, kde se nestačíme divit. Lesáci se tam zase vyřádili. Půl kilometru lesa je pryč a všechno je zničeno od traktorů. Jen tragikomickej rozcestník v podobě pahýlu jednoho ze stromů na kterým jsou přibitý směrovky připomíná, že tu kdysi byl les. Dojedeme k Hádku a dáme se cestou na Nový dvůr. Příjemně to utíká, až do té doby než zjistíme, že pole jen tak nepřejedem.. A tak brodíme sněhem, zatímco kola se vezou ve stopě. Po 20 minutách zápolení se zmrzlou vodou usedáme do sedel a dojíždíme do cíle. Spraví to čaj, známé tváře, hned je lepší nálada.. Člověk se ani nenaděje a venku se setmí.. Musíme domů, nechce se mi, vůbec se mi nechce. Je tady přeci tak teplo,pohoda a fakt příjemně. Ale loučíme se a vyrážíme do světa. Cesta utíká rychle do té doby než je tma úplně. 2 kola, 2 lidi, jeden z nich je slepej a druhej jede bez brzd na hladkejch pláštích a s botama v klipsnách směr domů. Horší to snad nebude. Ale po 2km už se na to nedá dívat, sestřička má vybitý baterky a jede v podstatě úplně potmě. Vyměňujeme si světla. Hned se dostávám do lepší situace. Brzdy nic, kola zase o trochu víc sjetý a světlo kleklo úplně. Za ségrou jet nemůžu, protože kdyby přibrzdila tak ju smetu. A tak si jedu před ní.. Nevím kde se vzala ta odvaha, ale ze Tří javorů jsme na Kalečníku skoro hned. Pak mě napadá že to nebyla odvaha ale prostě mi to nebrzdilo. Je úplná tma, do Hostěnic není daleko. Čeká nás dlouhý silniční sjezd přes Mokrou a Horákov. Dole u hřiště kontrolujem co komu zimou upadlo. Velím k odjezdu,domů je to jen kousek. Občas je mi líto, že nemám na kole nějaký reflektor kterým bych posvítil protijedoucím řidičům s dálkovýma světlama metr od nás do obličeje. Cesta utíká a nakonec stojíme před barákem a jsme doma. Máme zase pár zážitků, dobrej pocit, že jsme neseděli doma, zmrzlý celý tělo a 52km k tomu, prostě fajn vejlet.
P.S. :o) Napadlo mne napsat tohle story, snad to nebude tak hrozný. Dojeli jsme v pořádku a jak bude čas tak pojedem zas. Moc češtiny tam není, ale přijde mně to takový živější když to není spisovně.. Ad Wormdrive: Tenhle plášť nechápu…:)
