Tak už toho mám fakt dost!
„No to nemyslíš vážně!, ty ses asi úplně pomátl!, máš všech pět pohromadě?, opravdu chceš v tomto počasí vyjet ven na kole!? Se podívej z okna jak se tam střídá déšť se sněhem, na silnici je marast z ledové tříště smíchaný s bahnem a solí, v lese je to určitě namrzlé jako na D1, dyť tam určitě umrzneš a když nezmrzneš, tak se beztak utopíš v těch břečkách a když se neutopíš v břečce, tak tě vítr nastopro sfoukne do strže a když se nezabiješ pádem do rokle, tak ti uklouzne přední kolo na sněhovém jazyku a švihneš sebou rovnou pod kola náklaďáku, v lese tě sežerou vlci, skrze vánici a mlhu tě neuvidí žádné auto než po asfaltu dojedeš do lesa a nepomůžou ti ani ty tvoje blikačky a k tomu ke všemu je tam fakt hnusně!“, řekla mi něžně má polovička.
No co jsem měl na to říct? Samozřejmě, že má pravdu a nebudu se pokoušet o trapné vymlouvání, ani se nebudu zbavovat viny za nezodpovědný přístup k zachování rodiny, ale copak se to dá vydržet!?, nejezdit!?
Doma se chovám jako dementní tygr v ZOO, který chodí po vyšlapané pěšince tam a zpět: pomačkání brzdové páky na kole, které visí v ložnici na háku – nahlédnutí do ledničky, pomačkání brzdové páky – nahlédnutí do špajzu, pomačkání brzdové páky – kontrola vercajku ve skříni, pomačkání brzdové páky – kontrola stavu hladiny brzdové kapaliny v nově zakoupené láhvi, pomačkání brzdové páky – kontrola nových návleků na kolena, které si zkouším už asi po 100kráté, pomačkání brzdové páky – nahlédnutí do TV programu, pomačkání brzdové páky – kontrola nových příspěvků na cyklowebech, pomačkání brzdové páky – a furt dokonala, vždyť to není normální, vždyť to už je diagnóza! A kdo za to může?!, no já ne!, to ta potvora příroda nechce dovolit bikerovi vyjet ven!
Kdepak, nikomu se s tím nesvěřuji, to by nikdo nepochopil. Možná to ve čtvrtek řeknu doktorovi. Je to zubař, je to můj kamarád a na kole jezdí celej život, tak snad on pomůže, navíc větrá po lese mašinu, tak se asi mezi osmičkama a kazama budeme ukájet hovorem o stavu lesních pěšin v nám známém lese.
Slibuji, že se už nikdy nebudu posmívat rychlokvaškům, kteří za prvního jarního sluníčka při teplotě 8°C vyjedou v kraťákách, já už je chápu, oni to vlastně berou jako partizánský odboj proti té potvoře zimě. Jsou to vlastně odvážní hrdinové, kteří si zaslouží obdiv, že se dokážou postavit proti tak ukrutnému nepříteli.
Brzdové páky jsem už tolikrát pomačkal, že jsem už i několikrát pro jistotu odvzdušňoval, poslední troje odvzdušnění nepřineslo ani bublinku, ale řekl jsem si no a?, co kdyby! Pláště jsem také už několikrát cvičně přezouval od letních sliků, přes Nokony s brutálním sjezdovým vzorem až po zahřebované tovární „spikery“ a výsledek? – procvaklá duše od montpáky a posledně natržený ventilek. Ještě že mě to potkalo doma a ne někde na trati.
Pokaždé, když jdu v ložnici kolem kola, tak se mi zvedne tep, rozšíří zorničky, začnu se potit a musím, fakt si musím šáhnout a pomačkat páčky přehezky, nebo brzd, musím alespoň protočit kliky bo visí v úrovni očí, řetěz poctivě mažu každý den, to aby byl připraven až vyjedu, tlak ve vidlici v komorách pozitivní i negativní je již mnohokrát změněn a odskok nesčetněkrát nastaven, to kolo je v tak dokonalém stavu, že se obávám, že se už nikdy neporouchá.
Snad podesáté poslouchám Ladovskou baladu od Jarka N. a cítím, že to nevydržím, že se něco stane, že už něco opravdu provedu, pomóóóc.
Dívám se z okna kuchyně – je tam hnusně, dívám se z okna obýváku – taky hnusně, zkouším to ještě z ložnice, třeba tam bude lepší počasí, ne, je tam taky hnusně, zbývají ještě okna dětských pokojů (naděje umírá poslední) a je tam ještě hůř než v předchozích oknech! Sakra, co si to ta příroda dovoluje!?, co si to o sobě myslí!?, že si může dělat co chce?!, tak to teda ne!
Mám, nebo nemám vyjet? Když nevyjedu, určitě vyleze slunko a když vyjedu, bude určitě hnusně.
To se fakt už nedá vydržet, tlak roste, ventil frustrace a emocí povoluje, děje se jediné možné: prostě jedu a basta!
Kašlu na počasí, nic nedbám deště ani vánice, ignoruji vykulené bulvy nechápajících spoluobčanů, kteří se brodí ve sněhu a drží se stromů aby je neodfoukl uragán. Jedu ven a předstírám, že je jaro.
Co nazuju? Na protest proti zimě sundávám pláště s hřeby a nasazuji Nokony s brutálním vzorem. Zkouším tím přelstít zimu a předstírám, že je jaro. Nasazuji celoobličejovou kuklu, aby nebylo vidět, jak se šklebím smíchem – hej Zimo!, mě nedostaneš!
Břečka s neodolatelnou slanou příchutí mi prská do obličeje, uragán do protivky simuluje kopec s 30% stoupáním, jak to, že žádný vítr na světě nefouká bikerovi do zad?! Rodinka v péřových bundách s kapucemi naraženými až na čumáky nemá přes závěje kam uhnout, uhýbám tedy já. Vstávám ze závěje bílý jako sněhulák a toho dne už po několikráte předstírám, že mě to vlastně baví a že je to vlastně normální furt padat do sněhu.
Podél řeky je dokonalá ledovka (chjo, měl jsem si nechat hřeby) míjím další rodinku a tentokrát padám na led tvrdosti portlatského betonu. Rodinka se nesměje, protože si myslí, že jsem mrtvý. Vstávám, dělám, jakože je to normálka a že mě to vůbec nebolí, zase padám a až na podruhé se rozjíždím. Musím si na tretry našroubovat špunty z kopaček.
Ta bolest, ta bolest, loket natíká, koleno křičí o pomoc, o teplo a o klid. Zatínám zuby, zajíždím za zatáčku, seskakuju z kola a hladím si koleno i loket.
Na silničním přejezdu mě předjíždějí policajti a zastavují, aby mě zkontrolovali, ale kdepak, na mě si nepřijdou, mám blikačku vzadu na přilbě i na camelu a vpředu na volantu taky, pak mám náhradní blikačku v camelu uvnitř a doma mám posílený akumulátor, který napájí 1× 5w, 1× 20W a náhradní 1× 10W, která čeká ve frontě. Policajt i policajtka na mě koukají jako na zjevení a v duchu odhadují dle mého zjevu, kolikátý to rok bez přetržení jsem již v sedle? Na kole a na mně, tam kde není sníh, nebo ledová tříšť, tak je bláto a to včetně obličeje. Jediné světlé místo se objevuje, když se pokouším o úsměv. Baba neříká nic, jen hledí, polda říká „jeďte.“ Zase les, vracečka skoro o 180°, vyjetá kolej od traktoru s evidentně hlubokou kaluží toho času s ledovou skořápkou, přední kolo podkluzuje, neva, stíhám seskočit, doprčic led se boří, vodní hladina se ustálila na úrovni holeně a i když mám mezi kuframa, podrážkou a samotnou vložkou tolik vychvalované a mnohými doporučované noviny, tak mi ledová voda chladí už beztak dost zmražené prsty a nepomohly ani návleky s neprofuk membránou. Příště vyzkouším jiné periodikum.
Běžkař mě probodává pohledem, nemám sílu uhýbat, jen tenkým hláskem děkuji. V lese mě pitbul 2km před Klajdovkou zdvořile požádal o slezení s kola. Páníček na něho z dálky přes půl lesa cosi volal, ale jak jsem měl sevřenou šak víte co, a taky srdce, tak jsem ani nevnímal co na něho volal, ale bylo to něco jako „Azoréééé, kde seeeš?!“
Začíná ve mně zrát předsevzetí, že se na to můžu šak víte co a z vysoka a že se rači pojedu do Egypta potápět, já jí mrše, té zimě ujedu, vysměju se jí z pláže rozpálené saharským sluncem. Sice se pod vodou blbě jezdí, ale teplo tam je, to zas jo.
Cíl, domov, zadní vchod do paneláku přímo k výtahům. Posolená břečka stéká z bundy ze zad, z brýlí, z obličeje, z kola a vůbec z celého mě. Sundávám rukavice, odemykám, nastupuju do výtahu.
Ach ne, sousedka otevírá vstupní dveře a volá ať počkám, že jede taky. To jsem nechtěl, to ne, aby mě viděla zabláceného, zchváceného, navíc kolo nenaleštěné, obalené ledem, sněhem, blátem, moje strhané rysy, kouří se ze mě jako ze zapařeného medvěda a obávám se, že ta ranní kolínská již dávno prohrála zápas s odérem o život bojujícího cyklisty. Očima a silou vůle se snažím zrychlit výtah. Proč jede tak pomalu, to není možné, už jedeme snad hodinu a jsme teprve ve třetím patře. Sousedka kývne hlavou směrem na hroudu sněhobláta, které se podobá kolu a protne ticho otázkou „to kolo musí být velmi kvalitní, když to venku vydrží, že?“, říkám „ano je.“ „A na tom sněhu a ledě nepadáte?“ Říkám „ne nepadám.“ Ona zase „a baví vás to v tom počasí?“ Já „promiňte 7. patro už musím vystupovat.“
Doma zjišťuji, že jsem mezi hlavním vchodem a výtahem ztratil rukavice. Vracím se pro ně. Už tam nejsou. Může mi sakra někdo říct, k čemu jsou někomu prosolené, zapocené, vomačkané, rozedřené zimní cyklorukavice odporné černé barvy s nánosem bláta a potu, který stírám z čela?
Bika parkuji na chodbě na linu. Během několika minut se pod ním tvoří přehrada, malá černo slaná vodní nádrž. Ženu nabádám k respektování zákazu stavu vycházení z kuchyně, pokud nechce utrpět úklidový šok. Syn se řechtá z pokojíku, co to prý dělám za bazén a 4letá dcera si obouvá gumáky, chodí po chodbě sem a tam a jako jediná mě chválí za dobrý nápad.
Rozmrzám ve vaně pod sprchou, stále oblečený (no ne, kejmla jsem sundal, mám v něm mobil), jsem šťastný, spokojený, nabažený, polovička na mě kouká, čte mi to v kukadlech a s úsměvem říká „sis to užil, co?“ já na to „si piš, že jo, chceš jít za mnou?“
Chachá a příště, příště jedu zas!
