Nejdříve jsem tomu nevěřil, vnitřně jsem s tím dlouho bojoval, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než se s tím smířit. Nejtěžší na tom je, že si za to asi můžu tak trochu i sám :-(
V neděli 26.4.2009 cestou na Ratibořický maraton, pln očekávání a napětí z prvního letošního závodu vystoupím z auta, kouknu na střechu a v tom okamžiku se svět přestal točit. Na střeše ani památka po kole, ani po držáku ba ani po příčnících – pouze holá střecha s hagusy. Člověk má na okamžik pocit, že je to sen, pak dejavu nebo chyba matrixu. Kolena se mu začnou podlamovat, není schopen racionálně uvažovat.
Kombinace extrémního větru, společně asi s nedostatečně upnutými příčniky, měly za následek, že kousek od Broumova (Východní Čechy) se příčníky i s kolem uvolnily a můj SUP odletěl kamsi do pole. Chvilku se tam povaloval, než si ho nějáký šťastlivec odvezl k sobě do garáže. Za půl hodiny se v poli už našel pouze jeden příčník společně bidonem.
Vím, že takovou zkušenost prožilo už spoustu lidí, ale tak nějak jsem si to nedovedl představit, vlastně ani připustit. Emoce byly o to silnější, protože se jednalo o začátek sezony, kolo bylo po zimě ve finální podobě – čerstvě osazeno SLRkama s bedušákama a loni jsem ho skutečně šetřil a nenajel na něm víc jak 1000km.
V hlavě mi asi nepřestane vrtat myšlenka, jak to kolo vlastně asi dopadlo. Bylo hodně polámané ? Našel ho někdo, kdo z toho bude mít radost, nebo se to válí v garáži nějákému strejdovi, který nemá ani potuchy jakou cenu to kolo pro někoho může mít…