Když jedu z Polanky na Bor, vždycky sleduju na protější stráni zajímavou cestu. Ze spoda jsem se k ní nikdy nedostal, dneska jsem to zkusil zeshora. Všechno dobrý, až to začlo být zarostlé, občas popadaný kmen. Říkal jsem si, že příště teda ne. Pak to začlo být zase slibné, vzápětí utopené v popadaných stromech. Lesáci taky začli řádit. Chtěl jsem jet po jejich svážnici, ale přišlo mě, že je to moc hladké. (Ach jak jsem se mýlil…)
Jel jsem dál po vrstevnici, dorazil pod Zderaz, překonal el. ohradník, ale otázka zda ve stádu je býk, zůstala nezodpovězena, znova jsem překonal ohradník a jel zpět až k té hladké svážnici.
Anžto jsem lín, tak gumy zůstaly z Chorvatska stejné, tzn. velmi sjeté sliky, poctivě nafouklé na silnici. Svážnice byla vedena odvážně skoro kolmo na vrstevnice, povrch hluboký sypký písek občas přecházející bez znatelných známek v slizký jíl :). Párkrát jsem to ustál, kousek nad koncem už ne a šel jsem přes řidítka. Nebyl by v tom problém, ale vybral jsem si jeden kámen kinderkopf a ten jsem vzal přes žebra v okolí srdce a ještě jsem se s ním pomazlil stehnem. Samozřejmě tou špatnou nohou.
Domů jsem už dojel velmi krotce po asfaltu, zítřejší vyjížďka se Šutříkem padá, Šelu tedy nezjistím, jestli ji ujedu. Ale jinak dobrý :)
foto 1: Tudy jsme minulou neděli jeli se Šutříkem opačným směrem.
foto 2: Úzké údolí nad Polankou. Na druhém svahu je silnice
foto 3: Inkriminovaná svážnice. Vypadá to skoro rovina, ale znova nasednout na kolo znamenalo dát ho po vrstevnici a odvážně se vrhnout vstříc dolině.
A proč se tím ,,chlubím". Abych vás potěšil – cizího neštěstí vždycky potěší :)
Tak se opatrujte a nedělejte blbiny jako já.
