predpritomny cas v cestine

Většinou tě bavívá to, čemu rozumíš :). Nikoho zde nepeskuji (lze i nepeskuju) za to, jak píše, jen jsem přidal příspěvek pod příspěvek předcházející, kde se řešily chyby. Bohužel (pro mě) zastávám názor, že češtinu na solidní úrovni by měl ovládat každý maturant, což platilo možná tak před třiceti lety.

Částice a citoslovce se v našich mluvnicích chápou značně nejednotně. Z hlediska interpunkčního je důležité zejména to, že citoslovce jsou na rozdíl od částic významově a obsahově samostatnostnější, a proto zpravidla tvoří samostatné neslovesné výpovědi (větné ekvivalenty), z hlediska mluvnického tedy jde o jev na pomezí jednoduché věty a souvětí. Citoslovečné výpovědi zpravidla oddělujeme čárkou.

Některé výrazy mohou navíc ve větě vystupovat ve funkci částice i citoslovce, srov. Což už není žádné odvolání? (část.) Má to někdo štěstí, což? (cit.) Rozdělení na citoslovce a částice v tomto výkladu je proto třeba chápat spíše jako orientační. Spoléháme spíše na interpunkčně vyhraněnější příklady.

Věty s částicemi:

Přišlo jich asi čtyřicet.

Petr se na náš příjezd bezesporu těšil.

Co(ž)pak je to vůbec možné?

To prší!

Ať se vám vše do puntíku splní.

Snad se jim nic nestalo.

Půjdete rovnou za nosem.

Je tu pan ředitel? Bohužel (tu) není.

Ale:

Ale co(ž), však se mohly stát i horší věci.

Není tady, bohužel.

Uzdraví se, snad.

Citoslovce:

Citoslovce se čárkou neodděluje v případě, že je spojeno s jiným důrazným zvolacím výrazem: Ó kéž bych měl takovou sílu!

Neoodělujeme také citoslovce, které je větným členem:

Psy dívenka miluje, dříve než „máma“ a „táta“ říkala „haf“. (předmět)

Dneska jde všechno hop hop. (příslovečné určení způsobu)

Jen jsem se otočil a míč frnk a byl pryč. (sloveso)

Věty s citoslovci v platnosti samostatné výpovědi:

Haló, počkejte!

Cink, cink, ozvalo se nedaleko.

Inu, to ani já nepamatuju. Sakra, nemůžeš dát pozor?

Co se tady motáš, probůh?

Mělo mě to, propánajána, napadnout!

Jé, dej mi taky jeden bonbon.

Částice a citoslovce s kontaktovou funkcí:

Povedlo se mi to, co(ž)?

Přespíte u náš, že ano?

Položím to napříč, dobře?

A ještě spíše toto:

PMČ považuje lexémy ano, ne, jo, no, no ba, baže, bať za částice odpověďové, současně je označuje za větné ekvivalenty. Zdráhavé přitakání se má realizovat prostřednictvím nejasně hodnocených „výrazů“ mhm, ale jo, nejisté odmítnutí prostřednictvím „obratu“ ani ne nebo kombinací modálních částic a záporných odpověďových částic asi ne, spíš ne (s. 364–365, § 606). Částice modální asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně aj. mají vyjadřovat jistotní modalitu v hranicích od nejvyšší pravděpodobnosti po vyloučenost (s. 359, § 598). (Při tomto vymezení je sporná potřeba jejich odlišení od částic odpověďových, jimiž se reaguje na zjišťovací otázky; tuto funkci nakonec autoři přiznávají i částicím modálním.) Výrazy m-m, hm-m, no, ale jo, no jo aj. jsou paralelně označovány jako kontaktní prostředky (částice) (s. 365, § 606). Téměř identický příklad je však uveden i mezi subjektivními citoslovci pocitovými – hm, ehm s významem „rozpaky, odmlka“ (s. 356, § 593). Není jasné, v jakých případech je výraz hm vyjádřením zdráhavého přitakání (částicí) a kdy vyjádřením rozpaků (citoslovcem).

V kapitole věnované částicím je zařazena podkapitola Větná adverbia, v níž se konstatuje, že „větná adverbia představují heterogenní skupinu adverbií a částic. Podobně jako běžná adverbia se tyto výrazy intonačně (graficky) začleňují do věty, na rozdíl od běžných adverbií však tyto výrazy mohou být vyčleněny i mimo ni. Od běžných adverbií se liší i tím, že neurčují pouze sloveso, ale jsou komentářem vlastně k celé větě: Bohužel se ještě nevyjádřila. Bohužel, ještě se nevyjádřila“ (s. 366, § 609). Soudíme, že výraz bohužel má v každém z příkladů jinou funkci a přísluší k jinému slovnímu druhu.