Je cesta cíl?

máme si odpovědět každý sám a pak to tady vložit, nebo si to nechat pro sebe? :-)

cilem sou ty chvilky kdy mepremyslis proc to delas a co je cilem, no nekdy to nevyjde:o)

Ja osobne teda jezdim pro radost z jizdy, ze jezdiku. No a tedka na podzim, kdy je v lese vsechno zapadany listim, a neni videt, co pod nim je, tak to je taky slusnej adrenalin.

Ja bych to videl na tri kategorie – endorfinovy zavislaci, adrenalinovy zavislaci a kochaci (= zevliri) Da se to v libovolnem pomeru michat :_)

Pro mě je tedy cesta cílem určitě. Prostě musím pořád jet, nedokážu se zastavit a vnímat všechny ty krásy staticky. Zrovna dnes jsem narazil na dvojici (patrně:-) dovádějící v autě na lesní cestě a taky jsem nezastavil:-)

po dlouhý době dobrej offtopic:-). já to mám jak kdy, někdy se kochám okolím, jedu pomalu a užívám si každej kořen a šutr, pozoruju život v lese a tak. jindy mám zase cíl dojet na určitý místo, do „cíle“ a zpět, anebo se prostě potřebuju jenom fyzicky unavit a psychicky si odpočinout, tak dupu jak o život. a občas mívám pocit, že mně to ani nebaví, nohy mne bolí, pláště se boří do bahna, mám hlaďák a žízeň, fouká protivítr a tak, ale pak přijedu domů a zjistím, že to stejně bylo fajn:-)

Cesta je jednoznacne cil. I kdyz ja se rad kocham .. tuhle me Fousac rikal abych se nekochal, ze spadnu ze strane dolu :-)

No ja zpoloviny jedu na cil, protoze minimalne 1/2 najetejch kilometru je do prace a z prace, kdyz se du project sam tak se tesim na sjezdy a nejvic se mi libi sjezd kdyz mam pocit ze uz to o moc rychlejs neslo

Podzimní počasí přináší trochu filozofování co. Ale je fakt, že je dobrý se zastavit a takovou otázku si položit. Pro mne je třeba kolo součást životního stylu a nikdy jsem nezažil, že by mě nebavilo jet. Na druhou stranu už se nenutím do nějakejch výkonů, jezdím na pohodu, na udržení kondice a abych nešpekatěl. Vyhovuje mi ta volnost, kterou mi může dát asi jedině kolo. No a je fakt, že asi ta volnost, která umožňuje pohyb v přírodě bez lidí to je můj cíl.

Jestli to tak máš na každé vyjíždcě tak to tě fatk lituju a vlastně nechápu ajk můžeš na kole jezdit. je pravda, že občas zážívám pocity, že se mi na kolo vlastně vůbec nechce, ale jde jen o to zvednout zadek a vyrazit. Pak jak už šlapu tak je to naprosto v pohodě. Jezdit do kopce mi nevadí, poslední dobou si to dokonce užívám, už nemám potřebu dokazovat si, že můžu být na kopci o 1 minutu dřív než minule, klidně přehodím na kašpárka a užívám si okolní krajiny. A žě mě všíchni předjíždí je mi celkem fuk. Ješitnost, pokud jde o kolo, už jsem dávno odstranil. Hlavně teď na podzim mě baví jezdit ze všeho nejvíc, nejsou vedra, nidko neruší, skvělý barvy, na zemi lístí – nádhera. Jsem požítkáž a tak se chovám i na kole. Teším se na oblíbení výjezd, těším se na skvělí výhled do údolí, miluju technické sjezdíky, pokud se mi něco nezadaří, tak to klidně vytlačím znova a dám ještě jednou jen pro ten pocit, že jsem to dal :o)

Je taková tuze hezká manželská poučka. Pokud se dohodnete, že se půjdete projít na hrad, tak: Pánové – ne že manželce řeknete, že s ní nikam nepůjdete Dámy – a? vás ani nenapadne se chtít vracet dřív, než dojdete na hrad.

Takže za pány – pokud byl cílem třeba okruh přes něco, nebo trasa dlouhá x km, tak je i cesta cíl.

No jak kdy. Nekdy mam chut zajet si na konkretni misto a nekdy zase jen tak jet, zahnout do lesa, objevit nejakou novou terenni vychytavku, tlacit kolo pres ostruzini, protoze cesta dal nevede… :-). Druha varianta u me vetsinou prevazuje, protoze uz mam skoro vsecky v nasem okoli projete – jedu kam me kolo veze, kocham se a nebo to svistim, co to da a obcas objevim neco noveho a rikam si, ze jsem si toho nikdy nevsimla :-).Kdyz se me doma zeptaji, kde jsem byla, vetsinou byvaji nespokojeni s moji odpovedi, ze „v lese“:-)

kolo je můj život a pro mě je cíl prožitek z jízdy:-) je mi jedno, že šlapu jak funil do kopce a smějou se mi předjíždějící chrti, je mi jedno že se mi smějou na dirtu frajírci co skáčou vejš a líp, je mi jedno, že se mi smějou opilci v hospedě, když se kolem plazím do kopce, je mi jedno že se mi smějou policajti, když mi daj pokuty že nemám světýlko, blatníčky, odrazky a jiné píčoviny… Jezdím protože mě to baví, né aby mě někdo obdivoval… Ride to Live & Live to Ride a nikdy jinak, vždy? život je jedna velká jízda;-)

Definoval bych to asi takto: pokud si řeknu – jdu si zajezdit, pak je zcela eviodentně cesta cíl. Pokud řeknu – jedu na Brdy, není cílem cesta, ale restaurant U Zrzavého paviána v Halounech:-)

Krásné téma. A u mě je to jak kdy, ale většinou všechno zaráz:

• Jednak, třeba teď na podzim nebo kdykoliv, když je krásně, si hrozně moc užívám krásné přírody…
• Potom, zejména když mám před sebou dlouhej a táhlej kopec, mám dobrej pocit z toho že se ničím a dělám něco pro sebe…
• Potom mám taky velkou radost z překonání sama sebe, tj. zlepšní si času nebo pocitu z nějakýho známýho stoupáku nebo z najetých km…
• Dále si samozřejmě užívám všechny sjezdy…
• A v neposlední řadě musím zařadit nádhernej pocit, když si vzjedu na kolo s nějakýma kámošema dobře pokecáme a prostě si to pořádně užijem…

SO, JUST ENJOY IT !!! (doufám, že sem to napsal dobře :-D)

Ono kdyz jeden cestuje na kole tak vlastne neustale dosahuje nove a nove cile (mikrocile). Pesky to taky funguje ale je to pomalejsi… Jinak ja cil potrebuju, kolecka me nikdy nebavily. Jako nekam dorazit, tam to utnout, uzit si ze tam clovek dorazil a pak zase vyrazit jinam.

Taky si rikam ze jizda na kole ma lecos spolecnyho s jizdou na koni – clovek je vys, uziva si takovou jako prirozenou rychlost – jako ze tricitku na kole si uziju mnohem vic nez stovku v aute.

jezisi, ja se fakt umim vyjadrovat…

ano, cesta je cil … jinak se z toho stane dril.

Ja sa tiez niekedy doma pozeram na ten bike, a pytam sa sam seba, ci tie money co do toho isli stoja za to. Potom pride den, kedy vyrazim. minam ludi ktori lamentuju nad drahym benzinom, ludi kotri sedia cely den v krcme a ludi, co len tak sedia a kecaju kto skym kde a ako. A zrazu je ticho, pocujem len svoj bike, citim cerstvy vzduch, nikde ani noha, videm na nejaky kopec a kocham sa vyhladom, ktory si niektory nedokazu pre svoje zaneprazdnenie alebo zabijanim casu niekde pri TV alebo kdekolvek inde ani predstavit. Sadnem do travy, vitiahnem fitku a pri pojedani fitky kukam na bike a som spokojny. „Bola to sakra dobra investice“ hovorim si

a potom sa rozsekam na ceste dolu.:-))

Jednoznacne to u mna nie je ciel, nieco dosiahnut, niekam prist, aj ked ten pocit niekam dorazit je velmi fajn., ale na biku sa citim beztarostne, mam rad rychlost a prirodu, a bike mi to ako mala z vinalezov dokaze spojit.

Já jezdím nejraději sám a nejraději jsem, když nikoho nepotkávám. A teď na podzim je les super, listí, mlha, prostě paráda. Sice bláto, zima, ale nikdo neotravuje a je klid. Sem tam zastavím a kochám se, nikde se neženu.

Celé své mládí jsem prožil v tělocvičně. Dělal jsem sport, kde byly jasné pravidla. Vyhrál ten lepší ze dvou, respektive jak rozhodli rozhodčí. I když mě to neskutečně bavilo, měl jsem strop, přes který jsem nešel. Byl jsem takový průměr v republice. I když na biku asi nikdy nedosáhnu toho co jsem dosáhnul v tomto nejmenovaném sportu (pozdě jsem začal a daleko větší konkurence), najednou mám cíle. Jezdím časy a zlepšuji se. Už to není ta potem nasáklá tělocvična, ale je to matička příroda a svobodný pohyb v ní, to miluji. A vím, že když jezdím třetím rokem a je mi 35 let, pořád mám možnost se zlepšovat a když už nebudu mít sil, na to abych se na kole pral sám se sebou a lepšil své předešlé časy, pevně věřím že se biku budu moct věnovat třeba i v šedesáti, což bych u předešlého sportu nemohl. Budu jezdit prostě jen tak pro radost, pro krásu z pohybu, bez kterého nemohu být.

Ticho! Všechny vás zabiju!